Celistvost jako výchozí předpoklad pro chápání významu zprostředkovaného architektonickým jazykem

Wholeness As a Basic Assumption for Understanding of Meaning Provided by Architectural Language

dizertace

čeština

Je možné dnes vnímat významuplnost míst a architektonických forem bez symbolického odkazování? Je možné hovořit o duchu místa a životě ve věcech bez kýčovitého sentimentu? Tato práce přistupuje k architektuře jako k uměle budované součásti životního prostředí, a zabývá se tím, jak se my lidé k tomuto kontextu vztahujeme nejen jeho dotvářením, ale i naplňováním vnitřní potřeby smyslu. Jistý způsob myšlení a vnímání orientovaný hlavně na užitnost, nás zaměstnává a vzdaluje přemírou abstraktních konceptů, což nám znemožňuje, se s naším prostředím bytostně propojovat. S tím souvisí i ztráta oduševnělých míst, neschopnost taková místa nově vytvářet nebo se s nimi identifikovat. Výchozím bodem pro tuto práci je studium teorií architekta a teoretika Christophera Alexandera, jehož pojetí celistvosti překonává zdánlivé vydělení z přírody, nebo oddělení subjektu od objektivní skutečnosti. To nám umožňuje nově přistupovat k životu a životnímu prostředí jinak než jako k mechanismu. Z této polohy pak studium architektonického jazyka spočívá v rozpoznávání významů architektonických forem, které náleží rovině arbitrárního kulturního kódu a těch, které se na nic neodkazují, ale přece nám zprostředkují smysl a jsou hodnotami samy o sobě. Druhé zmíněné významy, které jsou vlastní prožitku subjektivity, nám pomáhá zvědomovat např. umění. Jsou nám však přístupné v každodenní zkušenosti, v našemu způsobu bydlení a tvorbě míst, díky zkušenosti domova. Na této cestě rozpoznávání si pomáhám díly předních představitelů fenomenologického proudu v architektuře a také odborníky v oblasti filosofie, umění a vědy, kteří v rámci svého oboru poznání došli ke stejnému či analogickému základnímu předpokladu celistvosti. Induktivní metodou, srovnáním a logickou argumentací dokládám jejich ideovou spřízněnost a doplňuji je o vlastní pozorování na konkrétních příkladech. Celek této práce pak nabízím jako příspěvek do diskuse o sjednocené teorii architektury. Za další přínos studované látky považuji příležitost citlivě navazovat na bohatost architektonického dědictví bez striktního vymezování se tzv. „novotvarem“ a úzkostlivého napodobování forem „historických“. Převážně teoretickou práci doplňuji i o vlastní empirický výzkum, v němž poukazuji na to, že některé nevizuální charakteristiky mohou mít stejnou nebo větší důležitost v hodnocení míry celistvosti (života) než vizuální komplexita forem. Tím zpřesňuji některé závěry předních badatelů, kteří se věnují kvantitativnímu zkoumání celistvosti.

Is it possible to perceive places and architectural forms as meaningful but without symbolic references? Is it possible to talk about the spirit of a place and life in things without kitschy sentimentality? This thesis approaches architecture as a built environment, and studies how we humans can relate to the context of the natural environment not only by means of interventions but also by satisfying the urge for meaning by mutual co-creation. A certain way of thinking, mainly oriented toward utility and abstract concepts, makes it impossible for us to viscerally connect with our environment. This appears as a part of the environmental crisis, the loss of sense of place, and the inability to create new soulful places. The theoretical basis for this thesis is theories by Christopher Alexander. His idea of wholeness overcomes the apparent alienation from nature, or the division between the subject and so-called “objective reality” and allows us to approach life and the environment in another way than as a mere mechanism. From the perspective of wholeness, the study of architectural language consists of recognizing the meanings of architectural forms as references on the one hand and, on the other hand, meanings of forms that express value by themselves. The latter belongs to the experience of our own subjectivity. Such meanings are expressed for example by art, but they are present in everyday life, and they can be reflected in the order of things, or in places thanks to our own experience of home – a place par excellence. In this endeavor for recognition, I search for support in the works of researchers of the phenomenological approach to architecture, and experts in the fields of philosophy, art, and science, who seem to work with the same assumption of wholeness. Using induction, comparison, and logical argumentation, I point to the correlations between the approaches, and I use their terminology as complementary in my own observations and examples. I offer this thesis to the discussion on the unified architectural theory. I also see opportunity in a vision of sensitive continuity on the richness of the architectural heritage without showing off the “ever new" architectural forms and, on the contrary, scrupulous imitation of "historical" forms. The mainly theoretical work is added with empirical research, in which I point out that some non-visual characteristics of structures can be of the same or even greater importance in evaluating the degree of life (wholeness) than the visual complexity. In doing so, I question some of the conclusions of the leading researchers in the field who investigate the concept of wholeness quantitatively.

Architektura; teorie architektury; filosofie architektury; architektonický jazyk; celistvost; teorie živých struktur; teorie center; genius loci; fenomenologie místa; architektonický obraz; organizovaná komplexita; biofilní design

Architecture; architectural theory; philosophy of architecture; architectural language; wholeness; theory of living structures; theory of centers; genius loci; phenomenology of place; architectural image; organized complexity; biophilic design

192

KINNERT FILIP_Dizertační práce.pdf