Cílem práce paní Bc. Gabriely Olivíkové bylo vyvinout model pro popis dynamiky systému emitorů vázaných k plazmonické nanočástici a prozkoumat možnost vzniku jevu superzářivosti.
Práce je přehledně členěna do 9 kapitol. V kapitolách 2 a 3 je ve stručné, ašak dostatečné míře shrnut současný stav poznání. V kapitole 4 je představen formalizmus potřebný pro vybudování teoretického modelu. V kapitolách 5-8 je pak postupně budován model dynamiky emitorů vázaných k plazmonické částici. Postupuje se přitom od jednoduchého analyticky řešitelného modelu nezávislých identických emitorů přes model dvou různých skupin emitorů až realistickému systému odlišných a vzájemně interagujících emitorů s realistickými parametry. Pro každý z modelů je nalezena dynamika systému pro různé hodnoty parametrů modelu a diskutován rozsah hodnot parametrů, pro něž je pozorována superzářivost, případně silná vazba mezi emitory a plazmonickou částicí.
Práce je psána anglicky, má dobrou stylistickou a jazykovou úroveň s drobnými nedostatky zejména v používání členů. Pokud jde o věcnou stránku, nenalezl jsem žádné nedostatky. Závěry práce jsou dobře zdůvodněné a vzájemně na sebe logicky navazují. Práce obahuje řadu původních a netriviálních výsledků a lze očekávat, že budou publikovatelné v odborných impaktovaných časopisech. Autorka pracovala samostatně a iniciativně. Cíle práce byly beze zbytku splněny a v mnoha směrech překročeny. Práce splňuje požadavky kladené na diplomovou práci. Práci doporučuji přijmout k obhajobě a hodnotím známkou výborně/A.

Diplomová práce Bc. Olivíkové je zaměřena na studium jevu superzářivosti v systému malého počtu emitorů a kovové nanočástice, vzájemně vázaných elektromagnetickou interakcí. Neboť v klasickém popisu nelze zohlednit zásadní jev tzv. náhodného rozfázování, předkládá autorka plně kvantový model s minimálním počtem parametrů. V prvních třech kapitolách je čtenář uveden do problematiky prezentací nástrojů kvantové teorie pole, Lindbladova formalismu pro popis interakce s prostředím a příkladem aplikace na jednodušší systém s jediným emitorem. Z této části je patrný hluboký vhled do poměrně specializované problematiky, jak dokládá seznam použité literatury, který je čtenáři předán přehledně, jasně a stručně.
Za významný a originální přínos práce pokládám formulaci systému 11 pohybových rovnic pro střední hodnoty obsazovacích čísel plasmonových a emitorových modů a koherencí mezi nimi. Tyto rovnice popisují chování modelu v němž emitory tvoří směs dvou odlišných typů. Simulace deexcitace takového systému pro vhodně zvolené kombinace parametrů, spolu s jejich detailními rozbory, naplňují kapitoly 5-8.
Práce je psána v angličtině, a to srozumitelně, bez závažných gramatických chyb, což hodnotím kladně. Rodilý mluvčí by zřejmě připojil výhrady k (ne)užívání určitých a neurčitých členů, čárek v souvětích, což ovšem osobně nemohu kompetentně posoudit. Z typografického hlediska je práce na velmi vysoké úrovni. Výsledky jsou prezentovány v působivě vyhotovených grafech s jednotným vzhledem a sazbou písma. Ojediněle se vyskytují překlepy (např.: střední hodnota v rov. 2.38, ‚described‘ nad 2.38, legenda Fig. 7.3b).
I přes uvedené drobné nedostatky mohu s potěšením konstatovat, že předkládaná práce splňuje požadavky kladené na diplomovou práci. Navrhuji přijmout ji k obhajobě a hodnotím stupněm A.