Evropa ve středověku a novověku nikdy nebyla jednotným státem. Pokusy sjednotit Evropu násilím končily tragicky (napoleonské války, nacistická idea jednotné Evropy pod nadvládou Německa). Přesto evropské myšlení vždy zahrnovalo představu sjednocení na základě společných kulturních a civilizačních rysů (antické dědictví, křesťanství, renesance, osvícenství). Vždy existovaly záměry a hnutí evropského sjednocování.
Spojování západoevropských států po roce 1945 bylo odpovědí na dobové hrozby a výzvy: nebezpečí recidivy agresivity ve dvou světových válkách poraženého Německa, mocenský nástup Sovětského svazu tehdy ovládnuvšího státy střední a jihovýchodní Evropy stejně jako úsilí zmírňovat hospodářskou převahu Spojených států amerických.
Nástrojem integrace se staly mezinárodní vládní (státní) organizace a struktury. Navzdory představám mnohých jednotlivců nevznikly „spojené státy evropské" jako federace. Jednotlivé státy si zachovávají svoji státnost a samostatnou účast v mezinárodním společenství.
Evropská integrace se uskutečňovala a uskutečňuje vedle Evropských společenství a Evropské unie též prostřednictvím dalších kontinentálních mezinárodních organizací a struktur s různým okruhem členů. Evropské státy si tak mohou volit rozsah své účasti. Evropská unie pak nezajišťuje některé agendy, pokud je zajišťují tyto organizace.
V roce 1949 založená Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) neboli Severoatlantická aliance se stala klíčovým vojenským paktem, který se opírá o globální vojensko-politické angažmá Spojených států amerických. Základem je závazek vojenské pomoci při napadení některého členského státu. Těmi se stala většina západoevropských států, po roce 1990 též bývalé socialistické státy střední a východní Evropy. Organizace má dnes 28 členů včetně většiny členských států Evropské unie. Také vznikla užší Západoevropská unie pro vojenskou spolupráci západoevropských států.
Rovněž v roce 1949 založená Rada Evropy je organizací pro správní, hospodářskou, sociální a kulturní spolupráci členských států. Součástí její činnosti je vytváření a prosazování evropského standardu základních práv. Vše vyjadřují mezinárodní smlouvy sjednané členskými státy na půdě Rady Evropy. Členské státy si tak svou smluvní politikou určují samy rozsah své smluvně určené spolupráce. Rada Evropy má dnes 47 členů. Členství v Radě Evropy je pak nepsaným předpokladem členství v Evropské unii.
Stálá konference, která se poprvé konala v roce 1975 v Helsinkách a později v roce 1991 byla přetvořená do organizace, slouží zachování míru, bezpečnosti a demokracie v euroasijském prostoru. Takto je kontinentálním doplňkem celosvětové Organizace spojených národů. Členy jsou všechny evropské státy (kromě miniaturních států) včetně všech členských států Evropské unie, Spojené státy americké, Kanada a státy bývalého Sovětského svazu.
Jádrem hospodářské integrace západní Evropy se stala Evropská společenství (vnitřní šestka). Nevstoupivší západoevropské státy (vnější sedmička) vytvořily alternativní strukturu: Evropské sdružení volného obchodu (EFTA). Většina jeho členských států ale posléze postupně přestoupila do Evropských společenství. Ještě předtím mimo jiné pro provedení plánů poválečné obnovy založená širší Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC) byla v roce 1960 přeměněna na Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) sdružující vyspělé země celého světa.
Nejdříve v roce 1952 vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli (zakládací Pařížská smlouva sjednána roku 1951) pro integraci tehdy klíčových odvětví hospodářství zneužitelných ke zbrojení a potřebných pro poválečnou obnovu a zajištění energie. Integraci dalších odvětví hospodářství pak zajišťovalo v roce 1957 založené (Římské smlouvy) a od roku 1958 působící Evropské hospodářské společenství. Tehdy rovněž vznikl „Euratom", další odvětvové Evropské společenství atomové energie. Evropské hospodářské společenství se pak od roku 1993 nazývalo pouze Evropské společenství. Přívlastek „hospodářské" byl vypuštěn jako potvrzení jeho angažmá v dalších oblastech.
Hlavním účelem Evropských společenství bylo vytvoření společného, později vnitřního trhu na základě volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu a společných politik. Součástí hospodářské integrace se stala hospodářská a měnová unie, jež ale doposud nezahrnuje všechny členské státy. Od takového uspořádání se očekává větší hospodářská výkonnost a blahobyt obyvatelstva. Okruh členských států všech Evropských společenství byl vždy totožný, členství vázané. Evropské společenství uhlí a oceli bylo založené na dobu určitou padesát let, v roce 2002 již nebylo obnoveno a jeho agenda přešla na Evropské společenství.
Potřeba politické a správně-soudní spolupráce úzce hospodářsky integrovaných členských států Evropských společenství vedla v roce 1993 k ustavení Evropské unie (Maastrichtská smlouva z roku 1992). Evropská unie zahrnula další agendu: společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (druhý pilíř) a spolupráci justiční a vnitřní, posléze omezenou na oblast trestního práva (třetí pilíř). Evropská společenství nadále sloužila hospodářské integraci členských států (první pilíř Evropské unie). Členství bylo vázané, všechny členské státy byly zároveň členy Evropských společenství. Evropská unie oproti Evropským společenstvím však neměla mezinárodní právní subjektivitu.
Po roce 2000 převládlo přesvědčení, že stávající uspořádání neodpovídá potřebám další integrace rostoucího počtu členských států. V roce 2004 tak byla sjednaná tzv. Smlouva o Ústavě pro Evropu (stručně „Evropská ústava"). Ta nebyla však kvůli záporným referendům a očekávání odmítnutí v dalších členských státech ratifikována. Záměr spojit Evropské společenství se stávající Evropskou unií byl uskutečněn v roce 2007 náhradou sjednanou Lisabonskou smlouvou v roce 2009 jejím vstupem v platnost. Evropské společenství tak již neexistuje. Evropská unie naopak získala mezinárodní právní subjektivitu a převzala všechny činnosti Evropského společenství. Nadále však formálně odděleně působí Evropské společenství atomové energie.
Zakládajícími členskými státy tří Evropských společenství byly Německo (v rozsahu „západní" Německé spolkové republiky), Belgie, Nizozemsko a Lucembursko, Francie a Itálie. „Severní" rozšíření 70. let zahrnulo Velkou Británii (Spojené království), Irsko a Dánsko, vyspělé západoevropské státy, které dříve odmítly nadnárodní model hospodářské integrace. Dvě „jižní rozšíření" v 80. letech zahrnula Řecko, Španělsko a Portugalsko, které teprve v 70. letech překonaly autoritativní režimy a hospodářsky zaostávaly za západní Evropou. Pád železné opony pak umožnil vstup vyspělých evropských států, které dříve trvaly na neutralitě nebo k ní byly nuceny. V roce 1995 se tak členskými státy Evropských společenství a Evropské unie staly politicky a hospodářsky vyspělé Rakousko, Švédsko a Finsko. Ještě dříve se zánikem Německé demokratické republiky a vstupem nových spolkových zemí do Spolkové republiky Německo se rozšířilo území Evropských společenství bez vstupu nového státu.
Model Evropských společenství a Evropské unie nepřijaly vyspělé západoevropské státy Norsko (vládou sjednaný vstup v 70. a 90. letech zamítla referenda), Island a Švýcarsko. Tyto státy se ale podílejí na evropské hospodářské integraci prostřednictvím Evropského hospodářského prostoru, resp. dvoustranných smluv. Miniaturní evropské státy Andorra, San Marino, Monako a Vatikán také nejsou členy Evropské unie. Podílejí se ale na hospodářské integraci prostřednictvím svých velkých sousedů (Španělsko, Francie, Itálie), které nad nimi vykonávají patronát.
V roce 2004 se uskutečnilo početně největší rozšíření Evropské unie a Evropských společenství. Vstoupily vyspělejší bývalé středoevropské a pobaltské socialistické státy: Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva, stejně jako dva malé středomořské státy Malta a Kypr. V roce 2007 je doplnily dva balkánské státy, které hospodářsky a správně-politicky zaostávaly: Bulharsko a Rumunsko.
O vstupu do Evropské unie vyjednává Chorvatsko, které zaostalo hlavně z politických důvodů. Zájem o členství vyjádřil též vyspělý Island. Lze předpokládat, že tyto státy opravdu brzy vstoupí. O členství naopak neúspěšně dlouhodobě usiluje euroasijské Turecko. Jeho perspektivy jsou nejisté kvůli politickým, hospodářským, sociálním a kulturním odlišnostem. Zájem o členství vyjadřují též další státy: Albánie, Makedonie, Bosna a Hercegovina, Srbsko nebo Černá Hora, stejně jako bývalé republiky Sovětského svazu Ukrajina, Gruzie.
O vstup může podle zřizovacích smluv a převládajících představ politiků usilovat kterýkoli evropský stát. Zájem o členství dosud nevyjadřuje Bělorusko, Rusko, případně Arménie a Ázerbájdžán. Naopak návrhy přijmout hospodářsky a kulturně blízké mimoevropské státy, jakým jsou Izrael nebo Maroko (jež zájem kdysi samo vyjádřilo), se tak netěší podpoře. Poslední rozšíření Evropské unie a celosvětová hospodářská recese od roku 2008 ostatně výrazně snížily vůli členských států Evropskou unii dále rozšiřovat.
Spojení Evropského společenství a Evropské unie doprovázené změnami složení a působení orgánů Evropské unie je též odpovědí na rychlé zvýšení počtu členských států po roce 2000. Úspěšnost těchto reforem nicméně není ve světle celosvětové hospodářské recese vedoucí mimo jiné ke krizi jednotné měny v roce 2010 patrná. Současný stav Evropské unie vyvolává nemalé pochybnosti.
Integrace v rámci Evropské unie se v některých členských státech netěší valné podpoře. Návrhy, aby takový členský stát vystoupil, nejsou výjimečné. Žádný členský stát dosud nicméně vážně nezačal zvažovat nebo dokonce připravovat svůj odchod. Podobně málo představitelný je nyní - přes např. krizi jednotné měny - rozpad celé Evropské unie.
Internetová prezentace Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO): http://www.nato.int
Severoatlantická smlouva, český překlad 66/1999 Sb. (zveřejněn v souvislosti se vstupem v roce 1999)
Dohoda o právním postavení Organizace Severoatlantické smlouvy, překlad 36/2001 Sb.
Dohoda mezi smluvními, stranami Severoatlantické smlouvy o statutu jejich ozbrojených sil, český překlad 1/2002 Sb. m. s.
Protokol o Statutu mezinárodních vojenských velitelství ustavených podle Severoatlantické smlouvy, český překlad 5/2002 Sb. m. s.
Internetová prezentace Rady Evropy (RE, CE): http://www.coe.int
Statut Rady Evropy, český překlad 123/1995 Sb. (zveřejněn v souvislosti se vznikem členství v roce 1993)
Všeobecná dohoda o výsadách a imunitách Rady Evropy, český překlad 179/1995 Sb.
Internetová prezentace Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE, OSCE): http://www.osce.org
Závěrečný akt Helsinské konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (1. srpna 1975)
Možnost evropských států ucházet se o členství v EU: Čl. 49 SEU
Přehled členských států EU a území, kde se uplatní právo EU: čl. 52 SEU a čl. 355 SFEU