Evropská společenství se v roce 1968 stala celní unií. Vedle jednotné celní politiky se postupně sjednotila politika správy dovozu a vývozu zboží (opatření proti subvencím a dumpingu či pravidla určování původu zboží). Lisabonská smlouva překonala rozdělení kompetence ve věcech vnějších hospodářských styků mezi celek a členské státy založením všeobecné kompetence celku. Jednotná vnější obchodní politika rovněž doprovází zahraničně-politická opatření (bojkoty, embarga) přijatá v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie. Výkon politiky zajišťují nadále svými úřady a soudy členské státy, které musejí přijímat doprovodné předpisy. Komise provádění jednotné vnější obchodní politiky ovšem dozoruje.
Členské státy Evropských společenství se od počátku podílely na uvolňování světového obchodu zbožím na základě Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT) sjednané ještě před jejich založením v roce 1947. Stejně tak se všechny podílely na dalším uvolňováním sjednáním doprovodných dohod, Všeobecné dohody o obchodu službami (GATS) a Dohody o obchodních aspektech práv duševního vlastnictví (TRIPS) při založení Světové obchodní organizace (WTO) v roce 1994. Evropská společenství se tak vedle členských států stala jejími zakládajícími členy. Závazky Evropské unie, resp. Evropských společenství a členských států se netěší přímému účinku v právním prostředí Evropské unie a jejich členských států. Mezinárodní smlouvy uvolňující světový obchod to nepředpokládají a nebylo by to výhodné. Evropská unie má ve Světové obchodní organizaci důležité postavení, které odpovídá podílu jejich členských států na světovém hospodářství. S dalšími státy světa ale též vede řadu obchodních sporů, řešených podle Ujednání pro řešení sporů (DSU). Postoje vůči záměrům dalšího uvolňování světového obchodu také nemá jednoznačné. Dlouhodobě prosazuje uvolnění obchodu průmyslovým zbožím a ochranu práv duševního vlastnictví. Naopak nepodporuje další uvolňování obchodu zemědělskými výrobky a uvolnění podnikání a poskytování služeb v řadě odvětví.
Evropská unie posiluje vztahy se sousedními státy. Tyto vztahy umožňují jejich částečnou účast na jednotném trhu členských států. Standardy Evropské unie vyjádřené jejím primárním a sekundárním právem se tak prosazují též za hranicemi.
Smlouva o založení Evropského (hospodářského) společenství od počátku předpokládala možnost přidružení dalších států na základě zvláštních mezinárodních smluv. Dohodu o přidružení (asociační dohodu) uzavírá přidružený stát s Evropskou unií (donedávna Evropskými společenstvími) a všemi jejími členskými státy. Přidružený stát se nestává členem a nevztahuje se na něj právo Evropské unie jako nadnárodní právo těšící se přímému účinku a přednosti. Některým pravidlům dohod nicméně Soudní dvůr přiznal přímý účinek a přednost v právu celku a členských států. Její přímé použití v přidruženém státu je záležitostí tohoto státu, leckteré s ním tyto počítají na základě ústavních nebo zákonných recepčních klausulí, každopádně zůstává dohoda jeho mezinárodním závazkem. Důvodem naplňování mnohdy bývá snaha přidruženého státu stát se členem Evropské unie.
Přidružení států všech střední a východní Evropy, které se po roce 2000 vstoupily do Evropské unie po roce 1990, se ukázalo být úspěšnou přípravou na vstup. Nyní mezi přidružené patří především Chorvatsko, jež dokončuje vyjednávání o členství. Ve vztahu k ostatním balkánským státům (Makedonie, Srbsko, Albánie a Bosna a Hercegovina) zavádí Evropská unie smluvní rámec za účelem stabilizace politické a hospodářské situace v dané zemi, též považovaný za přidružení. Očekávat lze rovněž jednání o zapojení nástupnických států Sovětského svazu. Již od 60. let je přidružené také Turecko, které však usiluje o členství v Evropských společenstvích a Evropské unii dlouhodobě neúspěšně.
Přidružení zahrnuje obvykle vytvoření zóny volného obchodu průmyslového zboží mezi přidruženým státem a členskými státy, záruku volného pohybu kapitálu a plateb a svobodu usazování za účelem podnikání. Některé přidružené státy přebírají celní politiku Evropské unie a stávají se tak faktickou součástí její celní unie (Turecko). Přidružení naopak nezakládají volný pohyb jednotlivců za účelem zaměstnání. Součástí přidružení je přiblížení (aproximace) práva přidruženého státu četným standardům práva Evropské unie. Doplňují jej rozmanité podoby další hospodářské, správní a politické spolupráce Evropské unie a členských států s přidruženým státem, jakož také nepřehlédnutelná pomoc.
Evropské sdružení volného obchodu (EFTA) založilo v roce 1959 sedm západoevropských států, jež nezaložily Evropská společenství. Postupně část těchto a dalších členských států přestoupila do Evropských společenství. Nyní tak sdružení zahrnuje pouze Norsko, Island, Švýcarsko a Lichtenštejnsko.
Evropský hospodářský prostor (EEA) je podílem vyspělých západoevropských států, jež odmítly vstup do Evropské unie, na její hospodářské integraci. Založily jej mezinárodní smlouvou v roce 1992 („Portská smlouva") členské státy Evropských společenství na straně jedné a členské státy Evropského sdružení volného obchodu s výjimkou Švýcarska na straně druhé. Značná část práva Evropské unie se uplatňuje rovněž ve vnitrostátním prostředí Norska, Islandu a Lichtenštejnska. Sekundární právo Evropské unie upozorňuje na tuto skutečnost. Prosazování tohoto práva zajišťují vlastní a smíšené orgány napodobující orgány Evropské unie: Soud, Rada, Parlamentní výbor či Dozorový úřad. Oproti přidružení znamená podíl na prostoru zejména uvolnění pohybu pracovních sil.
Švýcarsko vyjednanou účast na Evropském hospodářském prostoru nakonec odmítlo. Uvolnění hospodářských vztahů s Evropskou unií, jejíž členské státy tento velmi vyspělý evropský stát ostatně zcela obklopují, se tak zajistilo sérií dvoustranných smluv. Blíží se uvolnění dosaženého v rámci Evropského hospodářského prostoru. Švýcarsko se též účastní na odstranění pasových kontrol („Schengen").
Evropská unie vytváří posílené hospodářské vztahy s bývalými koloniemi některých svých členských států a dalšími státy Afriky, střední Ameriky a Oceánie prostřednictvím mnohostranných smluv „ACP". Smlouvy předpokládají zvýhodněný přístup zboží z těchto států na evropské trhy a rozvojovou pomoc z evropské strany.
Evropská unie rozvíjí hospodářské a politické vztahy se státy severní Afriky a blízkého Východu s ohledem na napětí mezi některými těmito státy vesměs dvoustrannými smlouvami, projekt Unie pro středomoří je na počátku.
Společná obchodní politika: čl. 206-207 SFEU
Smlouva o založení Světové obchodní organizace, Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT) - verze 1994, Všeobecná dohoda o obchodu službami (GATS), Dohoda o obchodních aspektech práv duševního vlastnictví (TRIPS), Ujednání o řešení sporů (DSU), český překlad 191/1995 Sb.
Přidružení jiných států: čl. 217 SFEU
Dohoda zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem, sjednaná 12. září 1963 v Ankaře
Dohoda o Evropském hospodářském prostoru mezi Evropskými společenstvími, jejich členskými státy a Rakouskou republikou, Finskou republikou, Islandskou republikou, Lichtenštejnským knížectvím, Norským královstvím, Švédským královstvím a Švýcarskou konfederací sjednaná 2. května 1992 v Portu.