Evropská společenství byla mezinárodními organizacemi. Založily je státy mezinárodní smlouvou podobně jako jiné státní mezinárodní organizace. Měla mezinárodněprávní subjektivitu, na jejímž základě mohla v mezích svých kompetencí uzavírat mezinárodní smlouvy s dalšími státy a jinými mezinárodními organizacemi. Evropskou unii členské státy založily také mezinárodní smlouvou, nevybavily ji ovšem mezinárodněprávní subjektivitou. Evropská unie tak navenek jen zastupovala ve shodě postupující členské státy.
Teprve po přijetí Lisabonské smlouvy získala Evropská unie mezinárodněprávní subjektivitu, jakou mělo Evropské (hospodářské) společenství, s nimž splynula. Těší se tak podobně jako jiné mezinárodní organizace výsadám a imunitám v mezinárodním společenství. Je též subjektem vnitrostátního práva ve všech členských státech, může nabývat majetek, zadávat zakázky, zaměstnávat a odpovídat za škodu způsobenou svou činností.
Svou povahou a působením se Evropská společenství odlišila od jiných mezinárodních organizací. Spravovala a spravuje širší okruh záležitostí než běžné mezinárodní organizace. Prosazovala vlastní politiku a tvořila vlastní právní řád nezřídka proti vůli menšiny členských států. Klíčové orgány Evropských společenství - Soudní dvůr, (Evropská) Komise, Evropský parlament - se na členských státech postupně emancipovaly. Evropská společenství dokázala prosazovat své právo a politiku vůči členským státům více než jiné mezinárodní organizace. Toto právo uplatňovala též vůči jednotlivcům. Přímý vztah mezi občanem členského státu a Evropskými společenstvími a Evropskou unií zastřešilo později zavedené občanství Evropské unie. Tyto vlastnosti převzala v roce 2009 Evropská unie a rozšířila je na další agendy.
Evropská společenství se kvůli uvedeným odlišnostem od běžných mezinárodních organizací označovala odlišně. Po roce 2009 se takto může bez dalšího označovat Evropská unie jako celek. Na světě nyní není podobně spojená skupina států. Chybí tak odpovídající označení. Evropská společenství a Evropská unie se označovaly a označují za nadstát (superstrát), nadstátní (supranacionální) organizaci / strukturu, svazek (svaz, spolek) či konfederaci.
Srovnání Evropské unie s federacemi, resp. jejich centrálními státy - jakými jsou například Spojené státy Americké, Německo, Rakousko, Švýcarsko, Indie, Rusko, Austrálie, Kanada, Brazílie, Malajsie a Nigérie - nicméně nedovolí považovat ji dosud za federaci. Mnohé klíčové kompetence a agendy totiž Evropská unie postrádá.
Evropská unie podobně jako federace zajišťuje právními, politicko-organizačními a finančními nástroji fungování jednotného trhu a provádí jednotnou vnější obchodní politiku, přičemž má ve většině států jednotnou měnu. Její právo má ambice federálního práva, uplatňuje se vůči jednotlivcům a upřednostní se případně před neslučitelným vnitrostátním právem (zásada přímého účinku a zásada přednosti).
Evropská unie nemá nicméně jednotnou zahraniční politiku ani nezajišťuje obranu. Také nedisponuje vlastní mocí v úzkém slova smyslu. Chybějí ji ozbrojené síly. Členské státy si zachovávají mezinárodněprávní subjektivitu, nestávají se pouze dílčími státy federace. Uplatnění práva a politiky Evropské unie závisí na loajalitě členských států. Výkon práva Evropské unie zabezpečují hlavně členské státy. Evropská unie disponuje jen málo úřady a soudy. Nemá žádné ozbrojené síly ani oprávnění vynutit si donucením dodržování svého práva od členských států. Evropská unie má ve srovnání s centrální mocí federací omezený rozpočet. Nemá vlastní daně ani sociální politiku. Základem práva Evropské unie zůstávají mezinárodní smlouvy sjednané členskými státy, nikoli federální ústava. Jen část práva Evropské unie působí přímo vůči jednotlivcům. Federativní ambice práva Evropské unie se nepřijímají plně, přednost se občas neuznává a leckdy přehlíží.
Zřizovací smlouvy donedávna neobsahovaly katalog kompetencí Evropské unie a Evropských společenství. Bylo nicméně možné je vymezit posouzením. Až Lisabonská smlouva okruh kompetencí Evropské unie vyjasnila kompetenčními katalogy. Již dříve se nicméně zpravidla rozlišovala kompetence výlučná, sdílená, podpůrná, koordinační a doplňková. V oblastech výlučné kompetence členské státy tvořit právo bez souhlasu Evropské unie nemohou, byť jej vesměs vykonávají. V oblastech sdílené kompetence se musejí přizpůsobit úpravě Evropské unie, pokud je vytvořena. V dalších oblastech pak Evropská unie může přijímat jen podpůrná, doplňková nebo koordinační opatření.
Evropská unie má výlučnou kompetenci v záležitostech celní unie, hospodářské soutěže na vnitřním trhu, měnové politiky (členských států s jednotnou měnou, tzv. eurozóny), mořské a rybolovné politiky a společné obchodní politiky. Rozsáhlé jsou sdílené kompetence Evropské unie, týkají se vnitřního trhu, vymezené sociální politiky, hospodářské, sociální a územní soudržnosti, ochrany životního prostředí, ochrany spotřebitele, dopravy, tzv. transevropských sítí, energetiky, prostoru svobody, bezpečnosti a práva nebo společných otázek ochrany zdraví. Koordinační kompetence se týká hospodářských politik členských států, zvláště členských států eurozóny. Doplňková a podpůrná kompetence zahrnuje výzkum a vývoj, rozvojovou spolupráci a humanitární pomoc, ochranu zdraví, průmysl, kulturu, cestovní ruch, vzdělávání, věci mládeže a sportu, civilní ochranu a správní spolupráci.
Nevýlučné kompetence má Evropská unie uplatnit jen tehdy, je-li to potřebné na celoevropské úrovni. Zřizovací smlouvy vymezují postupy pro posouzení, zda takové důvody existují. Přesto se běžně poukazuje na nadbytečnost nebo nevhodnost evropského angažmá.
Zpravidla obecně vymezené kompetence Evropské unie, resp. Evropských společenství vedly opakovaně ke sporům, zda určité opatření není překročením takových kompetencí. Soudní dvůr jako rozhodce takového sporu většinou kompetence vykládá široce, dokázal však též nalézt jejich meze a shledat překročení (rozsudek Tabáková reklama).
Kvůli neochotě či nepřipravenosti některých členských států přijímat úpravu žádanou jinými členskými státy Evropská unie, resp. Evropská společenství zpřesnily předpoklady pro rozšířenou spolupráci části členských států.
Poslední změny Evropské unie posilovaly její federativní prvky. Opravdovou proměnu Evropské unie ve federaci však Lisabonská smlouva nepředstavuje. Nepředstavovala by ji ani Smlouva o Ústavě pro Evropu. Další směřování celku je předmětem sporů mezi členskými státy, politickými stranami, politiky a skupinami obyvatel. Leckteří jsou přesvědčeni o možnosti federalizace Evropské unie a volají po ní. Jiní se tohoto kroku obávají, pokud jej vůbec považují za možný. Podle našeho mínění Evropská unie nemá předpoklady pro federalizaci. Tradice řady členských států je podstatně delší. Jejich státnost je pevnější. Evropská unie nemá obyvatelstvo tvořící politický národ (démos), schopný spravovat společný demokratický stát. Překážkou vzniku takového politického národa se jeví být hlavně absence společného jazyka, daná jazykovou rozmanitostí Evropy.
Zřizovací smlouvy možnost vystoupení členského státu donedávna nepředpokládaly. Toto se tedy považovalo za právně nepřípustné. Absence státní moci na úrovni Evropské unie by nicméně stěží umožňovala členskému státu odchod znemožnit. Lisabonská smlouva situaci právně vyjasnila vymezením možnosti vystoupení.
Preambule Smlouvy o Evropské unii (SEU)
Preambule Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU)
Hodnoty EU: čl. 2 SEU
Cíle EU: čl. 3 SEU
Zásada svěření kompetencí EU: čl. 4 SEU
Kompetence EU: čl. 2-6 SFEU
Rozsudek Soudního dvora ve věci C-376/98 ze dne 5. října 2000 Spolková republika Německo proti Evropskému parlamentu a Radě Evropské unie. Sbírka rozhodnutí 2000, strana I-08419
Právní subjektivita EU: čl. 47 SEU
Protokol o výsadách a imunitách EU
Nástupnictví EU za ES: čl. 1 SEU
Subsidiarita: Čl. 5 SEU a Protokol o používání zásad subsidiarity a proporcionality
Flexibilita (posílená spolupráce): čl. 20 SEU a čl. 326-334 SFEU
Možnost vystoupení členského státu: čl. 50 SEU