Evropská unie, resp. Evropská společenství a jejich členské státy rozvinuly všestranné vztahy s nečlenskými státy a mezinárodními organizacemi. Tyto vztahy běžně zaštiťují mezinárodní smlouvy. Z pohledu práva Evropské unie lze tyto smlouvy označit za externí právo. Evropská společenství a Evropská unie řadu desetiletí neměly kompetence pro některé záležitosti. Členské státy tak uzavíraly mezi sebou další mezinárodní smlouvy. Leckteré takto vedle Evropských společenství a Evropské unie vytvořené právo členských států se postupně zařazovalo do jejich práva. Takové mezinárodní smlouvy lze označovat za akcesorické (doplňkové) právo Evropské unie. Samo primární právo Evropské unie je ostatně přes všechny jeho zvláštnosti představováno mezinárodními smlouvami.
Uzavírání a uplatnění mezinárodních smluv stanoví obyčejová stejně jako smluvní pravidla mezinárodního práva. Evropská společenství z pohledu nečlenských států dílem působila jako jiné mezinárodní organizace plnící v některých případech roli států. Na nečlenské státy se nadnárodní ráz práva Evropských společenství a Evropské unie pochopitelně nepřenáší.
Evropská společenství od počátku uzavírala rozmanité mezinárodní smlouvy s nečlenskými státy a dalšími mezinárodními organizacemi. Pro sjednávání takových smluv v některých případech měla kompetenci dle výslovných ustanovení zřizovacích smluv (celní politika a vnější obchodní politika, přidružení dalších států). Kompetenci uzavírat mezinárodní smlouvy v dalších oblastech odvodil Soudní dvůr jako doprovod kompetence upravovat určitou záležitost dovnitř, tedy vůči členským státům a jednotlivcům (např. rozsudek AETR na základě kompetence v oblasti dopravy). Rozšiřování kompetencí změnami zřizovacích smluv přidává oblasti, ve kterých celek získal kompetenci sjednávat mezinárodní smlouvy. Před získáním mezinárodněprávní subjektivity Evropská unie v agendách druhého a třetího pilíře mezinárodní smlouvy svým jménem nesjednávala, v některých případech však jednala jménem všech členských států. Lisabonská smlouva založila obecnou kompetenci Evropské unie uzavírat mezinárodní smlouvy s nečlenskými státy a mezinárodními organizacemi a na základě svého splynutí s Evropským (hospodářským) společenstvím vstoupila Evropská unie do četných smluv jím uzavřených.
V některých případech Evropská společenství měla a Evropská unie přebírá výlučnou kompetenci. Členské státy kompetenci sjednávat mezinárodní smlouvy v takových případech pozbývají. V řadě případů však tyto mezinárodní smlouvy byly sjednány členskými státy před založením Evropských společenství a Evropské unie či před založením jejich kompetence. Přebírání kompetence od členských států je s ohledem na nečlenské státy postupné a nemusí být pro odpor těchto nečlenských států dokončeno. V jiných záležitostech Evropská společenství výlučnou kompetenci neměla. Příslušné smlouvy proto sjednávaly též členské státy a stávaly se jejich samostatnými smluvními stranami.
Zřizovací smlouvy stanovovaly postupy při sjednávání a ratifikaci mezinárodních smluv. Na uzavírání se podílely Komise, Rada a Evropský parlament. Lisabonská smlouva přinesla obecnou úpravu uzavírání mezinárodních smluv. Potvrdila jejich závaznost jak pro Evropskou unii, tak pro členské státy. Rada vymezuje smluvní politiku, zmocňuje ke sjednání a smlouvy uzavírá. Rozhoduje přitom obecně kvalifikovanou většinou. Komise prostřednictvím svých vyjednávačů vyjednává se členskými státy. Evropský parlament vyslovuje souhlas s uzavřením vymezených důležitých mezinárodních smluv. Mezinárodní smlouvy týkající se měn a směnných kursů se uzavírají se zapojením Evropské centrální banky.
Soudní dvůr potvrdil přímý účinek přímo použitelných pravidel některých mezinárodních smluv uzavřených Evropskými společenstvími, např. dohod o přidružení (rozsudek Demirel). Takový přístup s ohledem na nadnárodní ráz práva Evropské unie znamená výsadní postavení ve členských státech. Přímo použitelným pravidlům jiných mezinárodních smluv, například smluv Světové obchodní organizace (WTO) Soudní dvůr takový účinek naopak s poukazem na nedostatek vzájemnosti odpírá (rozsudek International Fruit Company). Přístup vůči mezinárodním smlouvám tedy není jednotný.
Evropská unie rozvíjí spolupráci s Organizací spojených národů a jejími odbornými organizacemi, s Radou Evropy, Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj a dalšími mezinárodními organizacemi, zejména se Světovou obchodní organizací. Podle vůle příslušných mezinárodních organizací a jejich členských států se může Evropská unie stát sama jejich členem či získat zvláštní postavení, zpravidla nicméně vedle členství členských států.
Založení a posilování Evropských společenství a Evropské unie neznamená oproti poměrům ve většině federací potlačení mezinárodněprávní subjektivity jejich členských států. Členské státy zůstávají nadále smluvními stranami řady mezinárodních smluv s dalšími členskými stejně jako nečlenskými státy a členy desítek mezinárodních organizací. Nadále jim zůstává kompetence uzavírat leckteré mezinárodní smlouvy, byť stále více omezená rostoucími kompetencemi celku.
Doplňkem práva Evropských společenství a Evropské unie byly další mezinárodní smlouvy členských států. Členské státy je uzavíraly, aby zahájily či posílily spolupráci v záležitostech, které nespadaly do kompetence celku (odstranění osobních kontrol na společných hranicích v rámci „Schengenu", spolupráce soudů ve věcech civilních či určení rozhodného práva). Část smluv se uzavírala s požadavkem účasti všech členských států, další vázaly jenom část těchto států, na jiných se podílely též další evropské státy. Rozšiřování kompetencí Evropských společenství a Evropské unie přineslo postupné osvojení tohoto práva z jejich strany a znamenalo postupné zavedení obvyklých nástrojů. Akcesorické právo tak pozbývá významu.
Kompetence EU uzavírat mezinárodní smlouvy: čl. 216 SFEU
Postup při uzavírání mezinárodních smluv na straně EU: čl. 218 SFEU
Rozsudek Soudního dvora ze 30. září 1987 ve věci 12/86 o předběžné otázce Verwaltungsgericht Stuttgart ke sporu Meryem Demirel proti Stadt Schabisch Gmund. Sbírka rozhodnutí 1987, strana 03719
Rozsudek ze dne 12. prosince 1972 ve spojených věcech 21, 22, 23, 24/72 o předběžných otázkách College van Beroep voor het Bedrijfsleven (Nizozemí) k žalobám International Fruit Company NV a dalších proti Produktschap voor Groenten en Fruit. Sbírka 1972, strana 0129
Protokol o schengenském acquis začleněném do rámce EU