Právo Evropské unie


7. Rysy práva Evropské unie

I. Odraz nadnárodního rázu Evropských společenství a Evropské unie v jejich právu

Evropská unie (a Evropská společenství jako její předchůdci) překonala záběrem a hloubkou integrace členských států jiné mezinárodní organizace. Nestala se však dosud federativním stá­tem. Toto přechodové postavení Evropské unie se odráží rovněž v povaze a pojetí jejího práva. Právo Evropské unie se leckdy označuje za třetí druh práva vedle práv vnitrostátních a práva mezinárodního. Ve skutečnosti ale vykazuje dílem jak rysy mezinárodního práva, tak rysy vnit­rostátního práva. Primární právo představují mezinárodní smlouvy. Sekundární právo přijaté orgány Evropské unie je srovnatelné se zákony a dalšími předpisy vnitrostátního práva. Evrop­ská unie požaduje pro své právo výsadní postavení v právním životě členských států. Právo Evrop­ské unie, resp. donedávna právo Evropských společenství (též komunitární právo, fran­couz­sky communautaire) jako jejího nejstaršího a nejsilnějšího pilíře, se proto běžně označuje za nadná­rodní (supranacionální) právo.

II. Vlastní nadnárodní pojetí

Soudní dvůr během desítek let vyložil jednotlivé prameny práva Evropského hospodářského společenství tak, že založil jejich obecný nebo příležitostný přímý účinek a přednost. Pro přímo použitelná pravidla Smlouvy o založení Evropského (hospodářského) společenství se tak stalo ohledně přímého účinku (rozsudek van Gend en Loos) a přednosti (rozsudek Costa versus ENEL) již v 60. letech. Potvrzení přímého účinku v případě nařízení nebylo s ohledem na znění zřizovací smlouvy překvapivé. Během 70. až 90. let Soudní dvůr pak shledal přímý účinek a přednost před neslučitelným vnitrostátním právem v případě přímo použitelných pravidel včas netransponovaných směrnic ve vztazích mezi jednotlivcem a státem. Soudní dvůr od 70. let opakovaně (poprvé rozsudek Internationale Handelsgeselschaft) požadoval přednost práva Ev­ropského (hospodářského) společenství též před pravidly ústav členských států včetně ústavně zakotvených základních práv. Výsadní postavení se tedy považuje za všeobecné. Nadnárodní pojetí se netýkalo práva druhého a třetího pilíře Evropské unie před jejím splynutím s Evrop­ským společenstvím. Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost v roce 2009 Evropská unie pře­vza­la pro své právo přístup vůči právu Evropského společenství.

III. Zdrženlivost samotné Evropské unie

Všeobecné výsadní postavení práva Evropské unie, resp. Evropských společenství se obvykle neoznačuje za nadřazenost nad právem členských států. Neslučitelné vnitrostátní právo se ne­stává neplatným, pouze se nemá uplatnit. Soudní dvůr neužíváním rétoriky nadřazenosti bere jak ohled na tuto skutečnost, tak na zdrženlivost členských států.

IV. Zdrženlivost členských států při formulaci zřizovacích smluv

Přímý účinek a všeobecná přednost práva Evropských společenství a následně práva Evrop­ské unie je výsledkem rozhodování Soudního dvora založeného na účelovém (teleologickém) výkladu zřizovacích smluv. Tento přístup je sporný. Nezřídka se považuje za integračně orien­tovaný aktivismus. Zřizovací smlouvy dosud neobsahují ustanovení, které by zřetelně právu celku dávaly výsadní postavení vůči právu členských států, jaká lze nalézt ve federálních ústa­vách (Spojené státy americké, Německo). Neúspěch Smlouvy o Ústavě pro Evropu odvrátil za­kotvení výsadního postavení přímo zřizovací smlouvou. Lisabonská smlouva potvrzuje výsadní postavení méně důrazně pouze mimo vlastní text zřizovacích smluv společným prohlášením členských států, odkazujícím na judikaturu Soudního dvora.

V. Odstup členských států vůči právu Evropské unie

Členské státy, jejich zákonodárné sbory, úřady a soudy výsadní postavení práva Evropských společenství a Evropské unie ve skutečnosti obvykle přijímají a rozhodují v souladu s ním. Pouze část členských států však svými ústavami nicméně potvrdila členství v nadnárodních Ev­ropských společenstvích a/nebo Evropské unii. Výsadní postavení jejich práva se touto cestou však již nepotvrzuje bezvýhradně. Ústavní a nejvyšší soudy některých členských států (Ně­mecko) nepřijímají představu Soudního dvora o výsadním postavení práva Evropské unie. Ústava členského státu se považuje za nejzákladnější pramen práva. Poukazuje se na založení Evropských společenství a Evropské unie členskými státy, jež stále zůstávají „pány (zřizova­cích) smluv". Zdůrazňují se nedostatky celku: demokratický deficit, nedostatečná politická a společenská integrace. Zvláštně citlivě se přijímá možný střet práva celku se základními právy zakotvenými ústavami členských států, vyjadřujícími jejich základní kulturní hodnoty. Vyja­dřuje se připravenost výsadní postavení práva Evropské unie popřít. Tento odstup běžně přijí­mají a rozvíjejí politické orgány členských států.

VI. Omezené síly Evropské unie při prosazování svého práva

Evropská unie nemá ani postavení ani sílu, které by jí umožnily výsadní postavení svého práva vůči členským státům a jejich orgánům prosadit při vědomém a vyjádřeném popírání. Ještě častější než takové popírání je přehlížení práva Evropské unie. Je nemálo případů, kdy členské státy obecně nebo jednotlivě právo Evropské unie neuplatňují a nezohledňují, aniž by to pro ně mělo jakékoli nepříznivé následky. Soudnictví Evropské unie neposkytuje opravné pro­středky proti rozsudkům soudů členských států porušujícím právo Evropské unie. Komise nedo­káže dozorovat každodenní praxi úřadů členských států. Pokutování zůstává výjimečné. Zcela se nedaří prosazovat pakt stability eura.

VII. Judikatura Soudního dvora požadující odškodnění porušení práva Evropské unie

Soudní dvůr od 90. let aktivistickým výkladem zřizovacích smluv (dovozování obecných zá­sad právních) požaduje při splnění určitých předpokladů (vyčerpání opravných prostředků) od­škodňování následků porušení práva Evropské unie, resp. Evropského společenství dotčeným jednotlivcům (rozsudek Francovich). Odškodňovat se mají též následky uplatňování neslučitel­ných zákonů (rozsudek Brasserie du Pecheur a Factortame). Členské státy nesou podle Soud­ního dvora majetkovou odpovědnost dokonce za porušení práva Evropské unie vrcholným sou­dem (rozsudek Koebler). Soudy členských států nicméně uvedenou judikaturu přijímají přinej­lepším zdrženlivě. Členské státy nepřizpůsobují své zákony upravující odškodnění následků protiprávního či škodlivého výkonu veřejné moci této judikatuře. Odškodnění se přiznává ve skutečnosti jen výjimečně nebo vůbec ne. Členské státy konečně nijak nepotvrdily povinnost odškodňování při změnách zřizovacích smluv.

VIII. Další důvody slabého postavení práva Evropské unie

Právo Evropské unie působí ve členských státech zřetelně méně účinně než typické federální právo (Spojené státy americké) také kvůli svému častému zprostředkování vnitrostát­ním právem. Přímo uplatňovaná nařízení upravují jenom část právních záležitostí. Uplatnění pravidel zřizovacích smluv (základní hospodářské svobody) je jen občasné. Přímé působení or­gánů a agentur Evropské unie vůči jednotlivci je ještě vzácnější. Většinu práva Evropské unie nebo standardů jí stanovených vůči jednotlivci prosazují úřady a soudy členských států. Děje se tak vesměs vedle prosazování vnitrostátního práva. Obyvatelstvo Evropské unie potom nepoci­ťuje roli jejich orgánů a důležitost jejího práva v takové míře, jak pociťuje obyvatelstvo fede­rální moc a právo vedle moci a práva dílčích států.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. února 1963 ve věci 26-62 o předběžné otázce Tarief­commissie - Nizozemsko ke sporu NV Algemene Transport- en Expeditie Onderneming van Gend & Loos proti Nederlandse administratie der belastingen

Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. července 1964 ve věci 6-64 o předběžné otázce Giudice conciliatore di Milano - Itálie ke sporu Flaminio Costa proti E.N.E.L.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 17. prosince 1970 ve věci 11-70 o předběžné otázce Verwaltungsgericht Frankfurt am Main - Německo ke sporu Internationale Handelsgesell­schaft mbH proti Einfuhr- und Vorratsstelle für Getreide und Futtermittel. Sbírka rozhodnutí 1970, strana 0112

Navrhované vymezení primátu práva EU: Čl. 6 SÚE (nevstoupilo v platnost)

Prohlášení č. 17 Konference zástupců vlád členských států (23. července 2007) o přednosti práva (EU)

Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. listopadu 1991 ve spojených věcech C-6/90 a C-9/90 o předběžných otázkách Pretura di Vicenza a Pretura di Bassano del Grappa - Itálie ke sporům Andrea Francovich a Danila Bonifaci a další proti Italské republice. Sbírka rozhodnutí 1991, strana I-05357

Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 1996 ve spojených věcech C-46/93 a C-48/93 o předběžných otázkách Bundesgerichtshof - Německo a High Court of Justice, Queen's Bench Division, Divisional Court - Spojené království ke sporům Brasserie du Pecheur SA proti Bun­desrepublik Deutschland a The Queen proti Secretary of State for Transport, ex parte: Factor­tame Ltd a další. Sbírka rozhodnutí 1996, strana I-01029

Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. září 2003 ve věci C-224/01 o předběžné otázce Landes­gericht für Zivilrechtssachen Wien - Rakousko ke sporu Bernard Köbler proti Republik Öster­reich. Sbírka rozhodnutí 2003, strana I-10239

Odkazy k tématu: