Základní práva jsou obecně stanovená práva jednotlivců a skupin, zakotvená dokumenty vysoké právní síly či postavení: ústavami a mezinárodními smlouvami. Základní práva mají respektovat orgány státní moci nejen při výkonu, ale také při vytváření práva. Některé soustavy základních práv předpokládají přezkum „běžného" práva, zda je v souladu se základními právy. Tzv. lidská práva ovšem nejsou se základními právy úplně totožná. Leckterá lidská práva vzývaná a prosazovaná zájmovými skupinami a názorovými proudy neodpovídají dosud uznaným základním právům.
Celosvětový standard základních práv vyjadřují dokumenty sjednané na půdě Organizace spojených národů: Všeobecná deklarace lidských práv, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Úmluva o právech dítěte či Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen. Humanitární standard stanovují tzv. ženevské úmluvy o zajatcích, pozemní válce, námořní válce a civilním obyvatelstvu či Úmluva o právním postavení uprchlíků. Celosvětové standardy základních práv jsou slabé. Chybějí účinné nástroje ochrany jednotlivců. Státy jen výjimečně zakročují proti nejzávažnějším porušením jinou smluvní stranou a málokdy to přináší úspěch.
Evropský standard základních práv stanoví Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, sjednaná v Radě Evropy v roce 1951. Členské státy rozvinuly její nároky dodatkovými a revizními protokoly. Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod prosazuje Evropský soud pro lidská práva projednáváním stížnosti jednotlivců proti členským státům. Shledá-li porušení, přizná peněžní zadostiučinění. Dalšími kodexy základních práv jsou Evropská sociální charta či Úmluva o lidských právech a biomedicíně.
Všechny členské státy Evropské unie jsou zároveň členy Rady Evropy. Členství v ní a podrobení se Evropskému soudu pro lidská práva bylo a je politickým předpokladem členství v Evropských společenstvích a Evropské unii.
Evropská společenství jako organizace pro hospodářskou integraci členských států nicméně původně nevěnovala dodržování základních práv ve svém působení pozornost. Soudní dvůr od konce 60. let na základě podnětů jednotlivců ovšem začal zohledňovat společně sdílený standard základních práv (rozsudek Stauder), jmenovitě pak standard Rady Evropy (rozsudek Hauer) z podnětu jednotlivců. Odpor zejména ústavních soudů některých členských států (Německo) vůči primátu práva Evropských společenství byl ostatně odůvodňován nezakotvením základních práv na jejich úrovni.
Členské státy se zřizovacími smlouvami k základním právům přihlásily teprve při založení Evropské unie. Evropská unie může omezit členská práva státu, který závažně porušuje základní práva. Evropská společenství ani Evropská unie se však dosud nestaly smluvní stranou Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a nepodřídily se tak přímo Evropskému soudu pro lidská práva. Donedávna pro tento dlouho debatovaný krok chyběl právní základ, vytvořila jej až Lisabonská smlouva, jeho dokončení však odvisí též od postoje členských států Rady Evropy, které nejsou členy Evropské unie. Evropský soud pro lidská práva členské státy již za působení Evropské unie odpovědný činí (rozsudek Bosphorus).
Během posledních let sílilo volání po vytvoření kodexu základních práv samotné Evropské unie. Listinu (chartu) základních práv Evropské unie přijaly jako politickou deklaraci členské státy při sjednání Niceské smlouvy. Byla samostatnou druhou částí Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Lisabonská smlouva jí prohlašuje za svou součást pouhým odkazem. Listina má být vymezením základních práv pro Evropskou unii a její právo, včetně jeho přenosu, doprovodu a zohlednění právem členských států a uplatnění členskými státy. Nemá tedy být kodexem základních práv pro členské státy. Vyšší standardy základních práv jednotlivých členských států se mají uznávat. Výklady významu Listiny se nicméně dosti odlišují.
Listina většinou shrnuje základní lidská práva formulovaná řadou mezinárodních úmluv a ústavami členských států. Vedle základních práv občanských a politických, žádajících od veřejné moci nezasahování do soukromého života jednotlivců, zdůrazňuje zejména rovnost a zapojení všech obyvatel do hospodářského, společenského a politického života. Hodnocení dokumentu je různorodé, pohybuje se od konstatování, že je pouhým shrnutím dosavadních standardů, až po kritiku jejích údajně značných právně-politických ambicí.
Základní svobody předpokládají zápověď diskriminace podle státní příslušnosti nebo místa pobytu též v záležitostech často jen nepřímo souvisejících s hospodářskou činností překračující hranice členských států (rozsudek Cowan). Právo Evropských společenství také dlouhodobě zdůrazňovalo nepřípustnost pracovní diskriminace podle pohlaví (rozsudek Defrenne). Na základě nové klausule zřizovacích smluv přijaté směrnice prosazují aktivní opatření členských států proti diskriminaci zejména podle rasy, národnosti, náboženství, věku, zdravotního postižení či sexuální orientace nejen v pracovních vztazích, ale rovněž v dalších společenských a hospodářských vztazích. Ambice Evropské unie prohlašovat za diskriminaci další rozlišování ve společenském životě pokračují.
(Evropská) Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (Rada Evropy), český překlad 209/1992 Sb.
Listina (Charta) základních práv Evropské unie (2007/C 303/01)
Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. listopadu 1969 ve věci 29-69 o předběžné otázce Verwaltungsgericht Stuttgart - Německo ke sporu Erich Stauder proti Stadt Ulm - Sozialamt. Sbírka rozhodnutí 1969, strana 00419
Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. prosince 1979 ve věci 44/79 o předběžné otázce Verwaltungsgericht Neustadt an der Weinstraße - Německo ke sporu Liselotte Hauer proti Land Rheinland-Pfalz. Sbírka rozhodnutí 1979, strana 03727
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze 30. června 2005 o stížnosti č. 45036/98 Bosphorus Hava Yollari Turizm proti Irsku
Rozsudek Soudního dvora ze dne 2. února 1989 ve věci 186/87 o předběžné otázce Tribunal de grande instance de Paris - Francie ke sporu Ian William Cowan proti Trésor public. Sbírka rozhodnutí 1989, strana 00195
Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. června 1978 ve věci 149/77 o předběžné otázce Cour de cassation - Belgie ke sporu Gabrielle Defrenne proti Société anonyme belge de navigation aérienne Sabena. Sbírka rozhodnutí 1978, strana 01365
Kompetence k legislativě na potlačování diskriminace: čl. 19 SFEU
Směrnice Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ
Směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (přepracované znění)
Směrnice Rady 2004/113/ES ze dne 13. prosince 2004, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s muži a ženami v přístupu ke zboží a službám a jejich poskytování