Evropská společenství se dlouho omezovala na hospodářskou integraci členských států. Zahraniční a obrannou politiku sledovaly členské státy samy. Jednaly přitom na půdě jiných mezinárodních organizací a struktur, povolaných k ochraně míru a bezpečnosti: celosvětové Organizace spojených národů (OSN), resp. Konference a později Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Většina členských států se sdružila a sdružuje ve vojenských paktech Západoevropské unii a zejména v Organizaci Severoatlantické smlouvy (NATO).
Dosažený stupeň hospodářské integrace si nicméně už od konce 60. let žádal slaďování zahraniční politiky členských států. Toto se dělo v rámci tzv. evropské politické spolupráce. Teprve od roku 1993 členské státy prováděly společnou zahraniční a bezpečnostní politiku podle složitého rámce určeného Smlouvou o Evropské unii (tzv. druhý pilíř). Později se postupně pozornost začala věnovat též otázkám obrany.
Společná zahraniční a bezpečnostní politika se svou obrannou složkou byla a zůstává též po přijetí Lisabonské smlouvy slabým prvkem spojení členských států. Opírá se totiž pouze o mezivládní spolupráci, jež předpokládá shodu členských států. Primát práva Evropské unie se zde obecně neuplatňuje.
Orgány potvrzující nadnárodní ráz Evropské unie (Evropský parlament, Komise, Soudní dvůr) mají omezený vliv. Při utváření společné zahraniční a bezpečnostní politiky jsou klíčovými Evropská rada a Rada, složené z hlav výkonné moci a ministrů zahraničních věcí členských států. Na mezivládním rázu politiky mění jen málo posilování vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku ani zřízení Evropské služby pro vnější činnost, která se má stát sítí diplomatických misí Evropské unie ve světě.
Zřizovací smlouvy určují podrobně cíle společné zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky. Patří mezi ně zachování nezávislosti a celistvosti členských států a Evropské unie, ochrana míru a prosazování mezinárodní bezpečnosti, mezinárodní spolupráce, dodržování lidských práv, ochrana životního prostředí, hospodářský a sociální rozvoj a posilování demokracie a vlády práva ve světě.
Před přijetím Lisabonské smlouvy společnou zahraniční a bezpečnostní politiku vyjadřovaly společné strategie přijímané Evropskou radou a společné postoje a společné akce přijímané Radou složenou z ministrů zahraničních věcí. Lisabonská smlouva právní rámec zjednodušila. Evropská rada určuje strategické zájmy, stanoví cíle a určuje obecné směry. Rada pro zahraniční věci pak přijímá konkrétní rozhodnutí, které může navrhnout členský stát nebo vysoký představitel s případnou podporou Komise. Rozhodnutí určují politiku vůči nečlenským státům, včetně opatření ohledně vzájemných politických, hospodářských a dalších styků, jejich omezení bojkoty a embargy, jakož také vyjadřují záměry Evropské unie a nabídky nečlenským státům. Rozhodování si žádá jednomyslnost. Členský stát tak může záměr vetovat. Zdržení se neznamená veto. Členský stát se na provádění rozhodnutí nemusí podílet. Členské státy prováděcí nebo související opatření oznamují Radě. Některá opatření si mohou žádat zavedení nebo změnu vnitrostátního práva. Provádění společné zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky může také vyústit ve sjednávání mezinárodních smluv Evropské unie a členských států s nečlenskými státy.
Úspěch společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie ovlivňuje pochopitelně její přijetí či odmítání třetími státy, vůči kterým ji Evropská unie a členské státy uplatňují. Toto ovšem platí pro zahraniční politiku kteréhokoli státu světa. Zvláštností Evropské unie jsou však důsledky neshody členských států na půdě Rady. Evropská unie potom společnou politiku jako odpověď na určitou událost nebo stav ve světě postrádá. Leckteré důležité mezinárodně-politické události tak nakonec zůstávají bez jejího postoje. Členské státy potom sledují vlastní, nezřídka těžko slučitelné cíle. Evropská unie nemá ani účinné nástroje vymáhání rozhodnutí od svých členských států. Potvrzení požadavku jednomyslnosti Lisabonskou smlouvou a předtím též Smlouvou o ústavě pro Evropu dokládá trvalou neochotu členských států vzdát se vlastní zahraniční politiky ve prospěch celku.
Amsterdamská smlouva zavedla společnou bezpečnostní a obrannou politiku jako součást společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Evropská unie počítá se společnou obranou členských států při jejich napadení. Obranná politika nicméně bere ohled na členství většiny členských států v Organizaci severoatlantické smlouvy a na neutralitu zbývajících. Vtahování Západoevropské unie do struktur Evropské unie ustrnulo a v souvislosti s Lisabonskou smlouvou se členské státy rozhodly ukončit její činnost. Obranná politika Evropské unie se opírá o vojenskou složku a struktury, zabezpečující spolupráci armád členských států. Vytvářejí se dokonce společné jednotky a organizují společné mise (tzv. petersbergské mise). Evropská unie má vojenské mise v zemích s vnitřními konflikty (Kosovo). Evropská obranná agentura má napomáhat spolupráci členských států. Důležitá je rovněž složka civilní, jenž spočívá ve zlepšení působení složek policie, civilní obrany a humanitární pomoci. Posilování obranné politiky Evropské unie konkuruje Organizaci Severoatlantické smlouvy. Postoje členských států, jejich politiků a veřejnosti vůči činnosti obou organizací na poli obrany jsou rozmanité, což se projevuje na nevelkém rozvoji a účinnosti obranné politiky.
Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost: čl. 11-28 SEU
Obecná pravidla pro vnější činnost EU: čl. 21-22 SEU
Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU: čl. 23-41 SEU
Společná bezpečnostní a obranná politika EU: čl. 42-46 SEU
Vysoký představitel EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku: čl. 27 SEU