Základním právem Evropské unie čili právem primárním (prvotním) jsou mezinárodní smlouvy sjednané zakládajícími, resp. členskými a vstupujícími státy. Sekundární (druhotné) právo Evropské unie pak představují předpisy orgánů Evropské unie.
Zřizovací, měnící a přístupové smlouvy státy vytvářejí podobně jako další důležité mezinárodní smlouvy. Leckdy zdlouhavá a složitá jednání zástupců členských států na politické, diplomatické a expertní úrovni ústí ve shodu na obsahu smlouvy. Po vyhotovení konečného znění v zamýšlených autentických jazycích následuje slavnostní sjednání na mezivládní konferenci prezidenty a/nebo předsedy vlád a ministry zahraničních věcí.
Po sjednání mezinárodní smlouvy bývá nutná její ratifikace. Jedná se o vyjádření vůle států být smlouvou vázán. Ratifikaci upravují ústavy jednotlivých států. Provádějí ji obvykle hlavy států a vyslovují s ní souhlas parlamenty. Častým a ohledně přístupových smluv na straně států vstupujících do Evropské unie běžným postupem je schvalování referendy. Teprve složení ratifikačních listin všech členských států znamená vstup smlouvy v platnost.
Posilování nadnárodních prvků se projevuje též v zapojení orgánů Evropské unie na možných budoucích změnách zřizovacích smluv. Pro závažnější změny se počítá s účastí tzv. konventu složeného ze zástupců parlamentů a vlád členských států, Evropského parlamentu a Komise. Ratifikace členskými státy nicméně zůstává zachována. Se souhlasem všech členských států v Evropské radě se ale připouští též tzv. zjednodušený postup přijímání změn některých částí Smlouvy o fungování Evropské unie, kdy se upouští od ratifikací ve prospěch větší účasti Evropského parlamentu.
Klíčovou zřizovací smlouvou byla Smlouva o založení Evropského (hospodářského) společenství („Římská smlouva"), sjednaná v roce 1957 a uplatňovaná od roku 1958. Ustavovala instituce (orgány) celku, popisovala právní nástroje, základní svobody jednotného trhu a určovala hospodářské politiky. Odvětvový záběr měly smlouvy založivší Evropské společenství atomové energie (též „Římská smlouva") a Evropské společenství uhlí a oceli („Pařížská smlouva" sjednaná již v roce 1951 a uplatňovaná od roku 1952). Smlouva o Evropské unii („Maastrichtská smlouva"), sjednaná v roce 1992 a platná od roku 1993 pak upravovala agendu tzv. druhého a třetího pilíře. Jí provedená změna smluv o založení jednotlivých Evropských společenství pak zahájila vznik hospodářské a měnové unie a zavedla občanství Evropské unie. Uvedené smlouvy doprovázely protokoly a prohlášení.
Členské státy opakovaně měnily obsah zřizovacích smluv novelizačními smlouvami. Z těch novějších jimi byly Jednotný evropský akt z roku 1986, Amsterdamská smlouva z roku 1997 (platná od roku 1999) nebo Niceská smlouva z roku 2000 (platná od roku 2003) a konečně také Lisabonská smlouva (níže).
Zvláštní kategorií novelizací jsou smlouvy o vstupu nových států. Členské státy jich s kandidátskými státy sjednaly dosud šest. Tyto smlouvy přizpůsobují změnami primárního práva fungování institucí (orgánů) Evropské unie a zakotvují přechodná období či trvalé výjimky. Běžně rovněž mění sekundární právo.
V roce 2004 sjednaná smlouva o Ústavě pro Evropu (zkráceně „Evropská ústava" či „ústavní smlouva") měla nahradit stávající zřizovací smlouvy jedním dokumentem, obsahujícím ve třech částech základní pravidla, katalog základních práv a podrobnosti. Smlouva nakonec nevstoupila v platnost kvůli neochotě či neschopnosti několika států ji ratifikovat (zamítavá referenda ve Francii a Nizozemsku a očekávání odmítnutí při rozhodování obyvatel a parlamentů dalších pěti států). Následně členské státy úsilí ji uvést do života vzdaly.
Řadu změn přinášených Smlouvou o ústavě pro Evropu nicméně zakotvila v roce 2007 sjednaná Lisabonská smlouva. Její ratifikace se přes přechodné neúspěchy (záporný výsledek prvního referenda v Irsku, odpor prezidenta České republiky) úspěšně dokončily na sklonku roku 2009 a smlouva tak následně nakonec vstoupila v platnost.
Lisabonská smlouva stávající zřizovací smlouvy sice neruší, avšak zásadně mění. V souvislosti se splynutím Evropského společenství a dosavadní Evropské unie byl obsah dosavadních zřizovacích smluv rozdělen mezi stručnou Smlouvu o Evropské unii a podrobnou Smlouvu o fungování Evropské unie nahrazující dosud klíčovou Smlouvu o založení Evropského společenství.
Smlouva o Evropské unii a Smlouva o fungování Evropské unie mají stejné právní postavení. Ustanovení smluv spolu obvykle souvisejí. Smlouva o Evropské unii stanoví základní pravidla a Smlouva o fungování Evropské unie podrobnosti. Porozumění zřizovacích smluv Evropské unie si tedy nyní žádá souběžné čtení obou dokumentů.
Smlouva vedle preambule obsahuje šest hlav s 54 články. Obsahuje společná ustanovení, ustanovení o demokratických zásadách, základní ustanovení o orgánech, ustanovení o posílené spolupráci, obecná ustanovení o vnější politice, zvláštní ustanovení o společné zahraniční a bezpečnostní politice a závěrečná ustanovení.
Smlouva vedle preambule obsahuje 358 článků sdružených do částí, dělených vesměs dále na hlavy, kapitoly a oddíly. Smlouva mimo jiné upřesňuje základní hospodářské svobody, základní hospodářské a další politiky Evropské unie, podrobnosti působení orgánů Evropské unie stejně jako povahu a způsoby přijímání sekundárního práva.
Lisabonská smlouva nově čísluje články zakládající zachovaná či pozměněná pravidla. Přečíslování článků zřizovacích smluv však přinesla dříve též Amsterdamská smlouva. Starší judikatura a odborná literatura pochopitelně odkazuje na články podle starých číslování. Orientaci proto usnadňují zveřejněné převodní tabulky.
Přímo použitelná (self-executing) pravidla Smlouvy o založení Evropského (hospodářského) společenství a smluv zakládajících odvětvová Evropská společenství, avšak nikoli dosavadní Smlouvy o Evropské unii měly podle judikatury Soudního dvora (rozsudek van Gend en Loos) přímo uplatnit soudy a úřady členských států. Tato pravidla se těší přednosti před případnou neslučitelnou právní úpravou vnitrostátního práva (rozsudek Costa v. ENEL). Po přijetí Lisabonské smlouvy se zásady přímého účinku a přednosti uplatňují všeobecně na přímo použitelná pravidla obou zřizovacích smluv.
Vídeňská úmluva o smluvním právu (český úřední překlad 15/1988 Sb.)
Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli, sjednaná 18. dubna 1951 v Paříži
Smlouva o založení Evropského společenství atomové energie, sjednaná 25. března 1957 v Římě
Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství, sjednaná 25. března 1957 v Římě
Jednotný evropský akt, sjednaný 17. února 1986 v Lucemburku
Smlouva o Evropské unii, sjednaná 7. února 1992 v Maastrichtu
Amsterdamská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii, Smlouvy o založení Evropských společenství a některé související akty, sjednaná 2. října 1997
Niceská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii, Smlouvy o založení Evropských společenství a některé související akty, sjednaná 11. prosince 2000
Smlouva o Ústavě pro Evropu (SÚE), sjednaná 29. října 2009 v Římě (nevstoupila v platnost), evropské zveřejnění Úřední věstník 2004 C 310
Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, sjednaná 13. prosince 2007, evropské zveřejnění Úřední věstník EU 2007 C 306, české zveřejnění 111/2009 Sb. m. s.
Smlouva mezi (...) o přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky k Evropské unii, sjednaná 16. dubna 2003 v Aténách, evropské zveřejnění Úřední věstník 2003 L 236, české zveřejnění č. 44/2004 Sb. m. s.
Změny zřizovacích smluv podle SEU a SFEU: čl. 48 SEU
Vztah SEU a SFEU: čl. 1 SEU
Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. února 1963 ve věci 26-62 o předběžné otázce Tariefcommissie - Nizozemsko ke sporu NV Algemene Transport- en Expeditie Onderneming van Gend & Loos proti Nederlandse administratie der belastingen
Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. července 1964 ve věci 6-64 o předběžné otázce Giudice conciliatore di Milano - Itálie ke sporu Flaminio Costa proti E.N.E.L.