Právo Evropské unie


1. Vývoj Evropských společenství a Evropské unie a členské státy

I. Idea evropské integrace

Evropa ve středověku a novověku nikdy nebyla jednotným státem. Pokusy sjednotit Evropu násilím končily tragicky (napoleonské války, nacistická idea jednotné Evropy pod nadvládou Německa). Přesto evropské myšlení vždy zahrnovalo představu sjednocení na základě společ­ných kulturních a civilizačních rysů (antické dědictví, křesťanství, renesance, osvícenství). Vždy existovaly záměry a hnutí evropského sjednocování.

II. Důvody evropské integrace po druhé světové válce

Spojování západoevropských států po roce 1945 bylo odpovědí na dobové hrozby a výzvy: nebezpečí recidivy agresivity ve dvou světových válkách poraženého Německa, mocenský ná­stup Sovětského svazu tehdy ovládnuvšího státy střední a jihovýchodní Evropy stejně jako úsilí zmírňovat hospodářskou převahu Spojených států amerických.

III. Nástroje mezinárodní organizace

Nástrojem integrace se staly mezinárodní vládní (státní) organizace a struktury. Navzdory představám mnohých jednotlivců nevznikly „spojené státy evropské" jako federace. Jednotlivé státy si za­chovávají svoji státnost a samostatnou účast v mezinárodním společenství.

IV. Více organizací evropské integrace

Evropská integrace se uskutečňovala a uskutečňuje vedle Evropských společenství a Ev­rop­ské unie též pro­střednictvím dalších kontinentálních mezinárodních organizací a struktur s různým okruhem členů. Evropské státy si tak mohou volit rozsah své účasti. Evropská unie pak nezajišťuje ně­které agendy, pokud je zajišťují tyto organizace.

V. Organizace Severoatlantické smlouvy

V roce 1949 založená Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) neboli Severoatlantická aliance se stala klíčovým vojenským paktem, který se opírá o globální vojensko-politické an­gažmá Spojených států amerických. Základem je závazek vojenské pomoci při napadení někte­rého členského státu. Těmi se stala většina západoevropských států, po roce 1990 též bývalé so­cialistické státy střední a východní Evropy. Organizace má dnes 28 členů včetně většiny člen­ských států Evropské unie. Také vznikla užší Západoevropská unie pro vojenskou spolupráci západoevropských států.

VI. Rada Evropy

Rovněž v roce 1949 založená Rada Evropy je organizací pro správní, hospodářskou, sociální a kulturní spolupráci členských států. Součástí její činnosti je vytváření a prosazování evrop­ského standardu základních práv. Vše vyjadřují mezinárodní smlouvy sjednané členskými státy na půdě Rady Evropy. Členské státy si tak svou smluvní politikou určují samy rozsah své smluvně určené spolupráce. Rada Evropy má dnes 47 členů. Členství v Radě Evropy je pak ne­psaným předpokladem členství v Evropské unii.

VII. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě

Stálá konference, která se poprvé konala v roce 1975 v Helsinkách a později v roce 1991 byla přetvořená do organizace, slouží zachování míru, bezpečnosti a demokracie v euroasijském pro­storu. Takto je kontinentálním doplňkem celosvětové Organizace spojených národů. Členy jsou všechny evropské státy (kromě miniaturních států) včetně všech členských států Evropské unie, Spojené státy americké, Kanada a státy bývalého Sovětského svazu.

VIII. Hospodářská integrace v Evropských společenstvích a dalších organizacích

Jádrem hospodářské integrace západní Evropy se stala Evropská společenství (vnitřní šestka). Nevstoupivší západoevropské státy (vnější sedmička) vytvořily alternativní strukturu: Evropské sdružení volného obchodu (EFTA). Většina jeho členských států ale posléze postupně přestou­pila do Evropských společenství. Ještě předtím mimo jiné pro provedení plánů poválečné ob­novy založená širší Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC) byla v roce 1960 přeměněna na Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) sdružující vy­spělé země celého světa.

IX. Tři Evropská společenství: obecné a odvětvová

Nejdříve v roce 1952 vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli (zakládací Pařížská smlouva sjednána roku 1951) pro integraci tehdy klíčových odvětví hospodářství zneužitelných ke zbro­jení a potřebných pro poválečnou obnovu a zajištění energie. Integraci dalších odvětví hospo­dářství pak zajišťovalo v roce 1957 založené (Římské smlouvy) a od roku 1958 působící Evrop­ské hospodářské společenství. Tehdy rovněž vznikl „Euratom", další odvětvové Evropské spo­lečenství atomové energie. Evropské hospodářské společenství se pak od roku 1993 nazývalo pouze Evropské společenství. Přívlastek „hospodářské" byl vypuštěn jako potvrzení jeho angaž­má v dal­ších oblastech.

X. Účel Evropských společenství a vázané členství

Hlavním účelem Evropských společenství bylo vytvoření společného, později vnitřního trhu na základě volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu a společných politik. Součástí hospo­dářské integrace se stala hospodářská a měnová unie, jež ale doposud nezahrnuje všechny člen­ské státy. Od takového uspořádání se očekává větší hospodářská výkonnost a blahobyt obyvatel­stva. Okruh členských států všech Evropských společenství byl vždy totožný, členství vázané. Evropské společenství uhlí a oceli bylo založené na dobu určitou padesát let, v roce 2002 již ne­bylo obnoveno a jeho agenda přešla na Evropské společenství.

XI. Evropská unie jako doplněk Evropských společenství

Potřeba politické a správně-soudní spolupráce úzce hospodářsky integrovaných členských států Evropských společenství vedla v roce 1993 k ustavení Evropské unie (Maastrichtská smlouva z roku 1992). Evropská unie zahrnula další agendu: společnou zahraniční a bezpeč­nost­ní politiku (druhý pilíř) a spolupráci justiční a vnitřní, posléze omezenou na oblast trestního prá­va (třetí pilíř). Evropská společenství nadále sloužila hospodářské integraci člen­ských států (prv­ní pilíř Evropské unie). Členství bylo vázané, všechny členské státy byly záro­veň členy Ev­rop­ských společenství. Evropská unie oproti Evropským společenstvím však ne­měla mezinárodní právní subjektivitu.

XII. Spojení Evropského společenství a Evropské unie

Po roce 2000 převládlo přesvědčení, že stávající uspořádání neodpovídá potřebám další inte­grace rostoucího počtu členských států. V roce 2004 tak byla sjednaná tzv. Smlouva o Ústavě pro Evropu (stručně „Evropská ústava"). Ta nebyla však kvůli záporným referendům a oče­ká­vá­ní odmítnutí v dalších členských státech ratifikována. Záměr spojit Evropské spole­čenství se stávající Evropskou unií byl uskutečněn v roce 2007 náhradou sjednanou Lisabon­skou smlou­vou v roce 2009 jejím vstupem v platnost. Evropské společenství tak již neexistuje. Evropská unie naopak získala mezi­národní právní subjektivitu a převzala všechny činnosti Evropského společenství. Nadále však formálně odděleně působí Evropské společenství atomové energie.

XIII. „Starší" členské státy z 20. století

Zakládajícími členskými státy tří Evropských společenství byly Německo (v rozsahu „zá­padní" Německé spolkové republiky), Belgie, Nizozemsko a Lucembursko, Francie a Itálie. „Severní" rozšíření 70. let zahrnulo Velkou Británii (Spojené království), Irsko a Dánsko, vy­spělé západoevropské státy, které dříve odmítly nadnárodní model hospodářské integrace. Dvě „jižní rozšíření" v 80. letech zahrnula Řecko, Španělsko a Portugalsko, které teprve v 70. letech překonaly autoritativní režimy a hospodářsky zaostávaly za západní Evropou. Pád železné opony pak umožnil vstup vyspělých evropských států, které dříve trvaly na neutralitě nebo k ní byly nuceny. V roce 1995 se tak členskými státy Evropských společenství a Evropské unie staly politicky a hospodářsky vyspělé Rakousko, Švédsko a Finsko. Ještě dříve se zánikem Německé demokratické republiky a vstupem nových spolkových zemí do Spolkové republiky Německo se rozšířilo území Evropských společenství bez vstupu nového státu.

XIV. Nevstoupivší západoevropské státy

Model Evropských společenství a Evropské unie nepřijaly vyspělé západoevropské státy Norsko (vládou sjednaný vstup v 70. a 90. letech zamítla referenda), Island a Švýcarsko. Tyto státy se ale podílejí na evropské hospodářské integraci prostřednictvím Evropského hospodář­ského prostoru, resp. dvoustranných smluv. Miniaturní evropské státy Andorra, San Marino, Monako a Vatikán také nejsou členy Evropské unie. Podílejí se ale na hospodářské integraci prostřednictvím svých velkých sousedů (Španělsko, Francie, Itálie), které nad nimi vykonávají patronát.

XV. Členské státy přijaté ve 21. století

V roce 2004 se uskutečnilo početně největší rozšíření Evropské unie a Evropských společen­ství. Vstoupily vyspělejší bývalé středoevropské a pobaltské socialistické státy: Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva, stejně jako dva malé středomoř­ské státy Malta a Kypr. V roce 2007 je doplnily dva balkánské státy, které hospodářsky a správ­ně-politicky zaostávaly: Bulharsko a Rumunsko.

XVI. Uchazeči o členství

O vstupu do Evropské unie vyjednává Chorvatsko, které zaostalo hlavně z politických dů­vodů. Zájem o členství vyjádřil též vyspělý Island. Lze předpokládat, že tyto státy opravdu brzy vstoupí. O členství naopak neúspěšně dlouhodobě usiluje euroasijské Turecko. Jeho perspektivy jsou nejisté kvůli politickým, hospodářským, sociálním a kulturním odlišnostem. Zájem o člen­ství vyjadřují též další státy: Albánie, Makedonie, Bosna a Hercegovina, Srbsko nebo Černá Hora, stejně jako bývalé republiky Sovětského svazu Ukrajina, Gruzie.

XVII. Geografické a politické meze rozšiřování

O vstup může podle zřizovacích smluv a převládajících představ politiků usilovat kterýkoli evropský stát. Zájem o členství dosud nevyjadřuje Bělorusko, Rusko, případně Arménie a Ázer­báj­džán. Naopak návrhy přijmout hospodářsky a kulturně blízké mimoevropské státy, ja­kým jsou Izrael nebo Maroko (jež zájem kdysi samo vyjádřilo), se tak netěší podpoře. Poslední roz­ší­ře­ní Evropské unie a celosvětová hospodářská recese od roku 2008 ostatně výrazně snížily vůli členských států Evropskou unii dále rozšiřovat.

XVIII. Reformy jako odpověď na rozšiřování a pochybnosti o nich

Spojení Evropského společenství a Evropské unie doprovázené změnami složení a působení orgánů Evropské unie je též odpovědí na rychlé zvýšení počtu členských států po roce 2000. Úspěšnost těchto reforem nicméně není ve světle celosvětové hospodářské recese vedoucí mimo jiné ke krizi jednotné měny v roce 2010 patrná. Současný stav Evropské unie vyvolává nemalé pochybnosti.

XIX. Hrozba vystoupení členských států nebo rozpadu celé Evropské unie

Integrace v rámci Evropské unie se v některých členských státech netěší valné podpoře. Ná­vrhy, aby takový členský stát vystoupil, nejsou výjimečné. Žádný členský stát dosud nicméně vážně nezačal zvažovat nebo dokonce připravovat svůj odchod. Podobně málo představitelný je nyní - přes např. krizi jednotné měny - rozpad celé Evropské unie.

Internetová prezentace Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO): http://www.nato.int

Severoatlantická smlouva, český překlad 66/1999 Sb. (zveřejněn v souvislosti se vstupem v roce 1999)

Dohoda o právním postavení Organizace Severoatlantické smlouvy, překlad 36/2001 Sb.

Dohoda mezi smluvními, stranami Severoatlantické smlouvy o statutu jejich ozbrojených sil, český překlad 1/2002 Sb. m. s.

Protokol o Statutu mezinárodních vojenských velitelství ustavených podle Severoatlantické smlouvy, český překlad 5/2002 Sb. m. s.

Internetová prezentace Rady Evropy (RE, CE): http://www.coe.int

Statut Rady Evropy, český překlad 123/1995 Sb. (zveřejněn v souvislosti se vznikem členství v roce 1993)

Všeobecná dohoda o výsadách a imunitách Rady Evropy, český překlad 179/1995 Sb.

Internetová prezentace Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE, OSCE): http://www.osce.org

Závěrečný akt Helsinské konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (1. srpna 1975)

Možnost evropských států ucházet se o členství v EU: Čl. 49 SEU

Přehled členských států EU a území, kde se uplatní právo EU: čl. 52 SEU a čl. 355 SFEU

Odkazy k tématu: