Právo Evropské unie


24. Zahraniční, bezpečnostní a obranná politika Evropské unie

I. Role jiných mezinárodních organizací a struktur

Evropská společenství se dlouho omezovala na hospodářskou integraci členských států. Za­hraniční a obrannou politiku sledovaly členské státy samy. Jednaly přitom na půdě jiných mezi­národních organizací a struktur, povolaných k ochraně míru a bezpečnosti: celosvětové Organi­zace spojených národů (OSN), resp. Konference a později Organizace pro bezpečnost a spolu­prá­ci v Evropě (OBSE). Většina členských států se sdružila a sdružuje ve vojenských pak­tech Západoevropské unii a zejména v Organizaci Severoatlantické smlouvy (NATO).

II. Potřeba slaďování zahraniční politiky při hospodářské integraci a vývoj

Dosažený stupeň hospodářské integrace si nicméně už od konce 60. let žádal slaďování za­hraniční politiky členských států. Toto se dělo v rámci tzv. evropské politické spolupráce. Teprve od roku 1993 členské státy prováděly společnou zahraniční a bezpečnostní politiku podle složitého rámce určeného Smlouvou o Evropské unii (tzv. druhý pilíř). Později se po­stup­ně po­zor­nost začala věnovat též otázkám obrany.

III. Rysy společné zahraniční a bezpečnostní politiky

Společná zahraniční a bezpečnostní politika se svou obrannou složkou byla a zůstává též po přijetí Lisabonské smlouvy slabým prvkem spojení členských států. Opírá se totiž pouze o mezivládní spolupráci, jež předpokládá shodu členských států. Primát práva Evropské unie se zde obecně neuplatňuje.

IV. Orgány společné zahraniční a bezpečnostní politiky

Orgány potvrzující nadnárodní ráz Evropské unie (Evropský parlament, Komise, Soudní dvůr) mají omezený vliv. Při utváření společné zahraniční a bezpečnostní politiky jsou klíčo­vými Evropská rada a Rada, složené z hlav výkonné moci a ministrů zahraničních věcí člen­ských států. Na mezivládním rázu politiky mění jen málo posilování vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku ani zřízení Evropské služby pro vnější činnost, která se má stát sítí diplomatických misí Evropské unie ve světě.

V. Cíle společné politiky

Zřizovací smlouvy určují podrobně cíle společné zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky. Patří mezi ně zachování nezávislosti a celistvosti členských států a Evropské unie, ochrana míru a prosazování mezinárodní bezpečnosti, mezinárodní spolupráce, dodržování lidských práv, ochrana životního prostředí, hospodářský a sociální rozvoj a posilování demokracie a vlády práva ve světě.

VI. Vyjádření společné politiky

Před přijetím Lisabonské smlouvy společnou zahraniční a bezpečnostní politiku vyjadřovaly společné strategie přijímané Evropskou radou a společné postoje a společné akce přijímané Ra­dou složenou z ministrů zahraničních věcí. Lisabonská smlouva právní rámec zjednodušila. Ev­ropská rada určuje strategické zájmy, stanoví cíle a určuje obecné směry. Rada pro zahraniční věci pak přijímá konkrétní rozhodnutí, které může navrhnout členský stát nebo vysoký předsta­vitel s případnou podporou Komise. Rozhodnutí určují politiku vůči nečlenským státům, včetně opatření ohledně vzájemných politických, hospodářských a dalších styků, jejich omezení boj­koty a embargy, jakož také vyjadřují záměry Evropské unie a nabídky nečlenským státům. Roz­hodování si žádá jednomyslnost. Členský stát tak může záměr vetovat. Zdržení se neznamená veto. Členský stát se na provádění rozhodnutí nemusí podílet. Členské státy prováděcí nebo související opatření oznamují Radě. Některá opatření si mohou žádat zavedení nebo změnu vnit­rostátního práva. Provádění společné zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky může také vy­ústit ve sjednávání mezinárodních smluv Evropské unie a členských států s nečlenskými státy.

VII. Meze společné politiky

Úspěch společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie ovlivňuje pochopitelně její přijetí či odmítání třetími státy, vůči kterým ji Evropská unie a členské státy uplatňují. Toto ovšem platí pro zahraniční politiku kteréhokoli státu světa. Zvláštností Evropské unie jsou však důsledky neshody členských států na půdě Rady. Evropská unie potom společnou politiku jako odpověď na určitou událost nebo stav ve světě postrádá. Leckteré důležité mezinárodně-poli­tické události tak nakonec zůstávají bez jejího postoje. Členské státy potom sledují vlastní, ne­zřídka těžko slučitelné cíle. Evropská unie nemá ani účinné nástroje vymáhání rozhodnutí od svých členských států. Potvrzení požadavku jednomyslnosti Lisabonskou smlouvou a předtím též Smlouvou o ústavě pro Evropu dokládá trvalou neochotu členských států vzdát se vlastní za­hraniční politiky ve prospěch celku.

VIII. Obranná politika

Amsterdamská smlouva zavedla společnou bezpečnostní a obrannou politiku jako součást společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Evropská unie počítá se společnou obranou člen­ských států při jejich napadení. Obranná politika nicméně bere ohled na členství většiny člen­ských států v Organizaci severoatlantické smlouvy a na neutralitu zbývajících. Vtahování Zápa­doevropské unie do struktur Evropské unie ustrnulo a v souvislosti s Lisabonskou smlouvou se členské státy rozhodly ukončit její činnost. Obranná politika Evropské unie se opírá o vojenskou složku a struktury, zabezpečující spolupráci armád členských států. Vytvářejí se dokonce spo­lečné jednotky a organizují společné mise (tzv. petersbergské mise). Evropská unie má vojenské mise v zemích s vnitřními konflikty (Kosovo). Evropská obranná agentura má napomáhat spo­lupráci členských států. Důležitá je rovněž složka civilní, jenž spočívá ve zlepšení působení slo­žek policie, civilní obrany a humanitární pomoci. Posilování obranné politiky Evropské unie konkuruje Organizaci Severoatlantické smlouvy. Postoje členských států, jejich politiků a veřej­nosti vůči činnosti obou organizací na poli obrany jsou rozmanité, což se projevuje na nevelkém rozvoji a účinnosti obranné politiky.

Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost: čl. 11-28 SEU

Obecná pravidla pro vnější činnost EU: čl. 21-22 SEU

Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU: čl. 23-41 SEU

Společná bezpečnostní a obranná politika EU: čl. 42-46 SEU

Vysoký představitel EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku: čl. 27 SEU

Odkazy k tématu: