Během posledních staletí státy světa vesměs zavedly vlastní měnu pro celé své území, obyvatelstvo a hospodářství. Mezinárodní obchod si pak pravidelně žádal směnu měn. Dříve se používaly mince z drahých kovů, jejichž oběh býval mezinárodní.
Stabilizaci směnných kursů v 19. století napomáhal právem určený či předpokládaný závazek emisních bank směnit bankovky za zlato či stříbro. Během první poloviny 20. století nicméně kvůli válkám a sociálním nepokojům mnoho států vydalo množství nekrytého oběživa. Výsledkem byla inflace. Stabilizace směnných kursů prostřednictvím směnitelnosti za zlato tak přestala. Po roce 1945 byl proto založen Mezinárodní měnový fond, přičemž jeho členské státy vázaly stabilními kursy své měny na dolar, neboť Spojené státy americké jako jediná velmoc zabezpečovaly krytí své měny zlatem (tzv. brettonwoodský systém).
Rozpad brettonwoodského systému v 70. letech ukončením zbývajícího zlatého krytí přiměl členské státy Evropských společenství, aby si zavedly náhradní stabilizaci směnných kursů, potřebnou pro hladký průběh rostoucího obchodu na společném trhu. Tzv. evropský měnový systém (nebo evropský mechanismus směnných kursů) spočíval na fixaci kursů měn členských států a závazku centrálních bank intervenovat na devizových trzích. Neudržitelné kursy se měnily dohodnutými devalvacemi a revalvacemi.
Evropská měnová jednotka (ECU) se zavedla jako zúčtovací jednotka pro hospodaření a vedení účetnictví Evropských společenství. Její hodnota se odvozovala z koše měn všech členských států. Jednotka nebyla skutečnou měnou, nebyla totiž emitována ani jako hotovost, ani jako účetní peníze. Běžně se v ní nicméně vyjadřovaly soukromé závazky.
Projekt jednotné měny zakotvila Smlouva o Evropské unii (v části měnící Smlouvu o založení Evropského hospodářského společenství). Jednotná měna odstraňuje rizika kursových změn a náklady na směnu, které rostou s růstem mezistátního obchodu a pohybu osob. Od jednotné měny lze tak čekat trvalou úsporu. Nepanuje nicméně stále shoda, zda tzv. eurozóna (okruh členských států, které zavedly jednotnou měnu) představuje vhodný měnový prostor.
Členské státy zakotvily právně-politické a ekonomické předpoklady zavedení eura jako tzv. konvergenční (maastrichtská) kritéria. Žádalo se (1) ustavení centrálního bankovnictví nezávislého na vládní moci. To si vyžádalo změny zákonů či ústav ohledně výběru a postavení guvernérů a dalších funkcionářů centrálních bank. Od nezávislosti centrálních bank se očekával větší důraz na stabilitu měny. Ekonomickými předpoklady byla (2) kursová stabilita, kterou měla potvrdit dvouletá účast na Evropském mechanismu směnných kursů bez vybočení kursu vlastní měny ze stanovených fluktuačních pásem, (3) výrazné sblížení inflace měn členských států v pásmu 1.5% a (4) sblížení úrokových měr ve členských státech v pásmu 2%. Členské státy měly také snížit (5) schodek veřejných rozpočtů pod 3% hrubého domácího produktu a konečně (6) celkové veřejné zadlužení (státní rozpočet, rozpočty samosprávy a veřejných institucí) pod 60% hrubého domácího produktu.
Vlastní zavádění jednotné měny předcházelo odstranění posledních překážek pohybu kapitálu mezi členskými státy (tzv. první fáze). V letech 1993-1998 členské státy plnily konvergenční kritéria (druhá fáze), kdy se ukázal být stěží splnitelný požadavek snížení celkového veřejného zadlužení. Přesto v roce 1999 zavedlo jedenáct členských států jednotnou měnu v bezhotovostní podobě. Bankovky a mince stávajících měn dočasně představovaly euro, jehož hodnota se odvodila od hodnoty ECU. Zmražené kursy právo Evropské unie prohlásilo za přepočítací koeficienty a stanovilo pravidla pro přepočet cen vyjádřených ve starých měnách na ceny v euru. První dva měsíce roku 2002 obíhala současně hotovost rušených měn, poté se jediným zákonným platidlem v eurozóně stalo euro.
Všechna peněžní plnění vyčíslená ve starých měnách členů eurozóny, určená zákony a dalšími právními předpisy, rozhodnutími a rozsudky, smlouvami i jednostrannými právními úkony po zavedení eura trvají. Plnění se poskytne v jednotné měně ve výši vypočtené podle přepočítacích koeficientů. Toto nástupnictví eura uznaly rovněž nečlenské státy.
Název „euro" byl zvolen členskými státy teprve dodatečně v roce 1995. Bankovky jsou stejné, zobrazují neutrální motivy a neobsahují texty obvyklé pro bankovky. Vydává je Evropská centrální banka. Mince mají stejný kov, tvar a líc, rubová strana má ovšem národní motivy. Vydávají je centrální banky států eurozóny ve shodě s Evropskou centrální bankou, obíhají však volně v celé eurozóně.
Evropská centrální banka a pod jejím vedením centrální banky států eurozóny řídí oběh eura jednotlivými nástroji monetární politiky: intervencemi na devizových trzích, úvěrovou a rezervní politikou vůči komerčním bankám a dalšími nástroji. Nezávislost centrálního bankovnictví Evropské unie a jeho federativní uspořádání má zabezpečovat stabilitu jednotné měny při zohledňování poměrů ve členských státech eurozóny.
Pakt stability a růstu je nástroj pro udržení hospodářské a měnové unie. Jeho právní základ stanoví zřizovací smlouvy, prováděcí nařízení a politická ujednání. Předpokládá se sledování dodržování fiskálních konvergenčních kritérií členskými státy. Při překročení schodku veřejných rozpočtů a celkového veřejného zadlužení předvídá peněžní postih členského státu rozhodnutím orgánů Evropské unie. Prosazování paktu vůči členským státům bylo nicméně velmi obtížné. Donedávna přísné požadavky byly ve skutečnosti zřetelně zmírněny.
Ze starších členských států euro dodatečně zavedlo Řecko. Dánsko a Velká Británie kvůli neochotě obyvatelstva jednotnou měnu nezavedly, stejně se rozhodlo dodatečně vstoupivší Švédsko. Z nových členských států euro zavedly dosud Slovinsko, Kypr, Malta a Slovensko, v roce 2011 má zavést euro Estonsko. Jiné nové státy - mezi nimi Česko - se stanovením termínu zavedení naopak váhají nebo nesplňují podmínky. Proti rychlému zavedení eura hovoří výkyvy kursů měn nových členských států a nemožnost provádění vlastní měnové politiky. Předpokladem zavedení je snížení schodku veřejných rozpočtů.
Celosvětová hospodářská recese od roku 2008 a bankovní krize v řadě států světa zhoršila stabilitu veřejných rozpočtů většiny států světa. Dlouhodobé neprosazování paktu stability vůči členským státům Evropské unie zanechalo několik členských států s nepřiměřenými rozpočtovými schodky a zadlužením. Řecko, které ostatně zavedlo euro pouze na základě falšování statistik, v roce 2010 před neschopností splácet své veřejné dluhy zachránily jen půjčky a záruky jiných členských států, Evropské unie jako celku a Mezinárodního měnového fondu. „Řecká krize" tak vedla k zásadní změně fungování eurozóny. Členské státy se v rozporu se zněním zřizovacích smluv vzájemně zavázaly poskytnout si pomoc v případě fiskálních krizí. Politickými rozhodnutími bez odpovídajícího právního základu byl zřízen mohutný stabilizační fond. Evropská centrální banka pak začala zadluženým státům vypomáhat nákupem jejich dluhopisů. Tato změna politiky vyvolává obavy o stabilitu eura pro budoucnost. Ke změně formálního právního rámce jednotné měny v tomto směru nicméně nedošlo. Konečně se navrhuje posílení dozoru nad členskými státy, například předběžné schvalování jejich rozpočtů Komisí. Rovněž tyto návrhy dosud nenašly své právní vyjádření.
Jednotná měna euro: čl. 119 odst. 2 SFEU
(Euro)měnová politika: čl. 127-133 SFEU
Hospodářská politika: čl. 120-126 SFEU
Protokol o postupu při nadměrném schodku
Protokol o kritériích konvergence
Nařízení Rady (ES) č. 1103/97 ze dne 17. června 1997 o některých ustanoveních týkajících se zavedení eura
Nařízení Rady (ES) č. 974/98 ze dne 3. května 1998 o zavedení eura
Nařízení Rady (ES) č. 2866/98 ze dne 31. prosince 1998 o přepočítacích poměrech mezi eurem a měnami členských států, které zavádějí euro