Právo Evropské unie


15. Zaměstnání a osobní podnikání v Evropské unii

I. Možné podoby hospodářské migrace

Zaměstnání či samostatná výdělečná činnost v jiném členském státě než domovském před­po­klá­dá obvykle dlouhodobý nebo trvalý pobyt na jeho území. Za prací lze však též pravidelně dojíždět přes hra­nice (pendleři). Možné je též souběžné působení ve více členských státech. Všechny tyto po­doby využití volného pohybu osob právo Evropské unie zaručuje.

II. Zaměstnání a přístup k němu

Občané jiných členských států Evropské unie mají stejný přístup k zaměstnání. Nepřipouští se upřednostňování uchazečů z řad vlastních občanů. Těší se stejným pracovním podmínkám (mzda, bezpeč­nost práce, doba odpočinku a dovolené, odborová angažovanost, kolektivní vyjed­návání, dů­vody výpovědi) jako občané hostitelského státu. Uplatní se zásadně pracovní právo místa vý­konu práce (lex loci laboris). Zákaz diskriminace podle občanství se nevztahuje toliko na stát jako tvůrce pracovního práva, ale rovněž na soukromé zaměstnavatele, odbory a další organi­zace (rozsudek Bosman). Znevýhodnění občané jiných členských států se mohou domoci rov­ného zacházení, ba dokonce upřednostnění, které je nutné pro zaměstnání v jiném členském státě než je jejich domovský (rozsudek Ugliola), před soudy tohoto státu.

III. Sbližování pracovních podmínek

Nejen kvůli usazeným či dojíždějícím zaměstnancům z řad občanů jiných členských států, ale hlavně za účelem odstranění výraznějších rozdílů v pracovních podmínkách v jednotlivých člen­ských státech Evropská unie prostřednictvím směrnic sbližuje pracovní podmínky ve člen­ských státech ohledně pracovní doby nebo bezpečnosti práce. Také se potlačuje diskrimi­nace podle řady hledisek (pohlaví, věk, rasa a národnost, sexuální orientace apod.).

IV. Svoboda výkonu samostatné výdělečné činnosti

Samostatnou výdělečnou činnost (např. živnost, zvlášť spravovaná a svobodná povolání, ze­mědělskou činnost) mohou občané jiných členských států Evropské unie provádět za stejných podmínek jako tuzemci. Těší se tak podobně jako obchodní společnosti svobodě usazování za účelem podnikání. Zrovnoprávnění zahrnuje podmínky zahájení (licence a autorizace) a výkonu samostatné činnosti (technické a hygienické podmínky, povinnosti vůči odběratelům, zajištění rizik apod.) a dozor nad činností včetně postihu pochybení. Uplatní se právo místa výkonu výdě­leč­né činnosti. Případnou diskriminaci mohou ob­čané jiných členských států rovněž napadat před úřady a soudy hostitelského státu. Jednorázové či příležitostné provádění samostatné hos­po­dářské činnosti na území jiného státu než státu usa­zení ovšem pokrývá jiná základní hos­po­dářská svoboda: volné poskytování služeb.

V. Výhrada výkonu státní moci vlastním občanům

Členské státy mohou vyhradit a běžně opravdu vyhrazují vlastním občanům zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti, jejichž výkon představuje výkon státní (veřejné) moci (policisté, vojáci z povolání, soudci, úředníci, resp. notáři či exekutoři). Judikatura Soudního dvora (rozsu­dek Komise v. Belgie) opakovaně odmítla rozšiřování výhrady na další povolání ve veřejném sektoru (zdravotnictví, školství, státní železnice, komunální služby apod.), neboť tato nejsou vý­konem státní moci v podobě rozhodování o právech a povinnostech jiných nebo jejich donuco­vání.

VI. Jazykové nároky

Diskriminací podle státní příslušnosti nejsou nároky na znalost úředního, případně místního jazyka, jestliže jsou nezbytné pro řádný výkon povolání (rozsudek Groener), přestože jazyková rozmanitost v Evropě bezpochyby znesnadňuje stěhování či dojíždění za zaměstnáním nebo osob­ním podnikáním do většiny členských států.

VII. Uznávání kvalifikace

Rozmanitost odborného a vysokého školství členských států znemožňovala a nadále ztěžuje migraci za kvalifikovanou prací. Organizace a financování školství zůstává v působnosti člen­ských států. Mezi členskými státy jsou značné rozdíly. Směrnice Evropské unie nicméně usnad­ňují uznávání kvalifikace za účelem usnadnění pohybu za prací. Sblížily se nároky na studium a praxi a umožnilo tak snadné uznání vysokoškolských diplomů a atestací v případě lékařů, dal­ších zdravotníků či stavebních inženýrů. Pro ostatní vysokoškolské kvalifikace se vytvořila obecná úprava uznávání diplomů. Podobný mechanismus byl vytvořen pro uznávání vysvěd­čení, výučních listů, popř. dosažené praxe. Stanovují se jen základní standardy a upravuje procedura uznávání a možnost vyžadování vyrovnávací zkoušky. Právo Evropské unie ve vazbě na širší mezinárodní právní rámce sjednotilo s ohledem na společnou dopravní politiku nároky na řidiče včetně neprofesionálních (řidičské průkazy).

VIII. Daňový režim přistěhovalců

Zaměstnanci a osoby samostatně výdělečně činné bez ohledu na své občanství platí daně z příjmů (platu, mzdy, osobního zisku), popř. odvody na sociální zabezpečení a veřejné zdra­votní pojištění ve členském státě, ve kterém pracují anebo podnikají. Opakovanému zdanění ve státě dlouhodobého pobytu anebo státě domovském pak brání dvoustranné smlouvy mezi členskými státy o zamezení dvojího zdanění. Právo Evropské unie dosud nijak neupravuje ukládání přímých daní, natož aby je sbližovalo. Judikatura Soudního dvora ovšem zasahuje proti takovým daňovým institutům, jež znevýhodňují hospodářsky činné přistěhovalce nebo dojíždě­jící (např. rozsudek Schumacker).

IX. Hospodářská činnost občanů nečlenských států

Členské státy nadále určují vnitrostátním právem politiku zaměstnávání četných občanů tře­tích států (zejména z Afriky a Asie) a to ve vazbě na přistěhovaleckou politiku. Možné je jejich znevýhodnění nebo vyloučení.

X. Pracovníci z nových členských států

Smlouvy o přistoupení nových členských států odložily zavedení volného pohybu pracovníků pro jejich občany. Členské státy nemusely tento odklad využít, nicméně většina členských států západní Evropy jej alespoň na přechodnou dobu zavedla, postupně jsou však odbourávána. Všichni občané Evropské unie se naopak těšili od počátku svobodě usazování za účelem samo­statné výdělečné činnosti.

Zaměstnávání občanů EU: čl. 45-48 SFEU

Právo usazování za účelem podnikání: čl. 49-53 SFEU

Nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Spo­le­čenství

Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. října 1969 ve věci 15-69 o předběžné otázce Bundesar­beitsgericht - Německo ke sporu Württembergische Milchverwertung-Südmilch AG proti Sal­vatoremu Ugliolovi. Sbírka rozhodnutí 1969, strana 00363

Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. prosince 1995 ve věci C-415/93 o předběžné otázce Cour d'appel de Liege - Belgie ke sporu Union royale belge des sociétés de football association ASBL proti Jean-Marcu Bosmanovi, Royal club liegeois SA proti Jean-Marcu Bosmanovi a dalším a Union des associations europeennes de football (UEFA) proti Jean-Marcu Bosma­novi. Sbírka rozhodnutí 1995, strana I-04921

Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. května 1982 ve věci 149/79 o žalobě Komise Evrop­ských společenství proti Belgickému království (veřejná služba). Sbírka rozhodnutí 1982, strana 01845

Rozsudek Soudního dvora ze dne 28. listopadu 1989 ve věci C-379/87 o předběžné otázce High Court - Irsko ke sporu Anita Groener proti Minister for Education and the City of Dublin Vocational Educational Committee. Sbírka rozhodnutí 1989, strana 03967

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 6. července 2005 o uznávání odborných kvalifikací

Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. února 1995 ve věci C-279/93 o předběžné otázce Bun­desfinanzhof - Německo ke sporu Finanzamt Köln-Altstadt proti Rolandu Schumackerovi. Sbírka rozhodnutí 1995, strana I-00225

Odkazy k tématu: