Detail publikace

Architektovy cesty aneb Moci, kde jsi?

KRISTEK, J.

Originální název

Architektovy cesty aneb Moci, kde jsi?

Český název

Architektovy cesty aneb Moci, kde jsi?

Typ

redakční článek

Jazyk

cs

Originální abstrakt

Kurátorský článek k 4. číslu 2016 časopisu ERA21 s názvem “Pod kontrolou”. Editorial: Ve vězení lidé „jí, spí, pracují, studují, hrají, plavou, chodí k doktorovi a navštěvují své rodiny. Také zde mluví, vyjednávají, poslouchají, učí se, vyjadřují názory, mají vztahy, nenávidí a milují. Ve vězení se lidé také dívají, myslí, čtou a poslouchají hudbu, mají pochyby i inspiraci, mají starosti a jsou zneklidňováni, vzrušeni, v depresi, v naději a pláčou a smějí se“, píše Roger Paez, autor věznice Mas d’Enric v Tarragoně (viz strany 28–31), ve své knize Kritické navrhování věznic. Vězení je mikrokosmos, miniaturní svět sám pro sebe. Je to ostrov nebo loď na moři, kterou obývá společnost, jež si díky své izolovanosti musí vyvinout vlastní pravidla… a přesto zvláštním způsobem zrcadlí společnost „tam na druhé straně“. Vězení je heterotopií. Budeme-li hledat rozdíly, lze dojít k závěru, že vězení představuje marginální typ prostoru. Pokud se ale zaměříme na podobnosti, můžeme jej vidět jako paradigma míst, kde je architektura mobilizována s cílem zachytit, regulovat a případně napravit to, co většinová společnost považuje za nepřípustné „anomálie“ ve vztahu k normě. Nejzřetelněji jsou to výchovné a detenční ústavy, psychiatrie, ale také například veřejné prostory se specifickými mechanismy disciplinace a z určitého pohledu i tzv. vyloučené oblasti. Úvodní článek k tomuto číslu končím konstatováním Rema Koolhaase z devadesátých let, že ideologie přebíjí i tu nejradikálnější architekturu.

Český abstrakt

Kurátorský článek k 4. číslu 2016 časopisu ERA21 s názvem “Pod kontrolou”. Editorial: Ve vězení lidé „jí, spí, pracují, studují, hrají, plavou, chodí k doktorovi a navštěvují své rodiny. Také zde mluví, vyjednávají, poslouchají, učí se, vyjadřují názory, mají vztahy, nenávidí a milují. Ve vězení se lidé také dívají, myslí, čtou a poslouchají hudbu, mají pochyby i inspiraci, mají starosti a jsou zneklidňováni, vzrušeni, v depresi, v naději a pláčou a smějí se“, píše Roger Paez, autor věznice Mas d’Enric v Tarragoně (viz strany 28–31), ve své knize Kritické navrhování věznic. Vězení je mikrokosmos, miniaturní svět sám pro sebe. Je to ostrov nebo loď na moři, kterou obývá společnost, jež si díky své izolovanosti musí vyvinout vlastní pravidla… a přesto zvláštním způsobem zrcadlí společnost „tam na druhé straně“. Vězení je heterotopií. Budeme-li hledat rozdíly, lze dojít k závěru, že vězení představuje marginální typ prostoru. Pokud se ale zaměříme na podobnosti, můžeme jej vidět jako paradigma míst, kde je architektura mobilizována s cílem zachytit, regulovat a případně napravit to, co většinová společnost považuje za nepřípustné „anomálie“ ve vztahu k normě. Nejzřetelněji jsou to výchovné a detenční ústavy, psychiatrie, ale také například veřejné prostory se specifickými mechanismy disciplinace a z určitého pohledu i tzv. vyloučené oblasti. Úvodní článek k tomuto číslu končím konstatováním Rema Koolhaase z devadesátých let, že ideologie přebíjí i tu nejradikálnější architekturu.

Klíčová slova

Architektura, Vězení, Politika

Vydáno

13.09.2016

Nakladatel

ERA Média, s.r.o.

Místo

Brno

Strany od

20

Strany do

22

Strany počet

3

Dokumenty

BibTex


@misc{BUT132445,
  author="Jan {Kristek}",
  title="Architektovy cesty aneb Moci, kde jsi?",
  annote="Kurátorský článek k 4. číslu 2016 časopisu ERA21  s názvem “Pod kontrolou”. Editorial: Ve vězení lidé „jí, spí, pracují, studují, hrají, plavou, chodí k doktorovi a navštěvují své rodiny. Také zde mluví, vyjednávají, poslouchají, učí se, vyjadřují názory, mají vztahy, nenávidí a milují. Ve vězení se lidé také dívají, myslí, čtou a poslouchají hudbu, mají pochyby i inspiraci, mají starosti a jsou zneklidňováni, vzrušeni, v depresi, v naději a pláčou a smějí se“, píše Roger Paez, autor věznice Mas d’Enric v Tarragoně (viz strany 28–31), ve své knize Kritické navrhování věznic. Vězení je mikrokosmos, miniaturní svět sám pro sebe. Je to ostrov nebo loď na moři, kterou obývá společnost, jež si díky své izolovanosti musí vyvinout vlastní pravidla… a přesto zvláštním způsobem zrcadlí společnost „tam na druhé straně“. Vězení je heterotopií. Budeme-li hledat rozdíly, lze dojít k závěru, že vězení představuje marginální typ prostoru. Pokud se ale zaměříme na podobnosti, můžeme jej vidět jako paradigma míst, kde je architektura mobilizována s cílem zachytit, regulovat a případně napravit to, co většinová společnost považuje za nepřípustné „anomálie“ ve vztahu k normě. Nejzřetelněji jsou to výchovné a detenční ústavy, psychiatrie, ale také například veřejné prostory se specifickými mechanismy disciplinace a z určitého pohledu i tzv. vyloučené oblasti. Úvodní článek k tomuto číslu končím konstatováním Rema Koolhaase z devadesátých let, že ideologie přebíjí i tu nejradikálnější architekturu.",
  address="ERA Média, s.r.o.",
  chapter="132445",
  howpublished="print",
  institution="ERA Média, s.r.o.",
  year="2016",
  month="september",
  pages="20--22",
  publisher="ERA Média, s.r.o.",
  type="editorial"
}