/ Ležím, šlapu, pracuju…

Evu Navrátilovou, absolventku VUT v Brně, vždycky fascinovala kola poháněná lidskou silou. Nebyl to však běžný bicykl, co jí osudově učarovalo, nýbrž lehokolo. Nejenže na něm jako jedna z nemnoha žen v naší republice jezdila a závodila, ale jako studentka produktového designu na Fakultě výtvarných umění VUT si byla schopna vlastní model i sama sestrojit, a co víc – dnes se právě výrobou lehokol živí, čímž se jí splnil sen – dělá to, co ji nejvíc baví. Bohužel ne doma, ale v Holandsku.

Eva si už jako mladá dívka oblíbila rychlostní sporty, a protože jízda na lehokole se stala její životní zálibou, rozhodla se učinit z ní téma své diplomové práce. Prací Natrix2 – dámské lehokolo ukončila v roce 2006 magisterské studium v Ateliéru produktového designu u prof. Zdařila. Dámské lehokolo jako oficiální sousloví tehdy vlastně vůbec neexistovalo. Nebylo mnoho žen, které by tento neobvyklý způsob dopravy přitahoval, neboť svým vzhledem spíš odrazuje a vzbuzuje mnohdy nežádoucí pozornost okolí. Evu od začátku trápily pochybnosti, zda má vůbec smysl lehokolo pro ženy navrhovat. Přitom sama byla přesvědčená o tom, že je to nejpohodlnější kolo vůbec. Při stejné námaze na něm lze urazit větší vzdálenost, snadněji dosáhnout vyšší rychlosti, a člověk přitom netrpí bolestmi v zádech, za krkem nebo v rozkroku.

Na svých cestách na lehokole po Evropě potkala Eva stejně sportovně „postiženého“ Holanďana, dnes již bývalého přítele, a tak poté, co nekonvenční kolo sestrojila, obhájila s ním diplomovou práci a ukončila studium na VUT, pendlovala nějakou dobu mezi Českou republikou a Holandskem. Hledala práci a spolu s ní odpověď na otázku, kde se usadit. Nějakou dobu se pokoušela Natrix2 prosadit do výroby, ale to se bohužel nepodařilo. Ve světě lehokol, kde je konkurence v nabídce větší než poptávka trhu, platí nepsané pravidlo, co si nevyrobíš sám, to nemáš.

Pár let jsem o Evě neslyšela, až přišla nadšená zpráva: „Jsem stále ještě v Nizozemsku a konečně mám práci v oboru!“ Nešlo to ale tak snadno. Po škole nejprve navázala kontakt s firmami Bushman a Nordblanc, které hledaly oděvní návrháře. Během výběrového řízení se přestěhovala do Holandska a nějakou dobu navrhovala přes e-mail sportovní boty pro Nordblanc. Nebylo to však ono – práce na dálku měla svá úskalí a výdělek neodpovídal životním potřebám v Holandsku. Následovala asi roční spolupráce s moravskou firmou AZUB BIKE, která chtěla uvést Natrix2 na trh, ale projekt nakonec ztroskotal. Mezitím dělala Eva grafiku pro nizozemské firmy, tu a tam laminátové prototypy na elektroautomobily, ale žádný produktový design.

Až před půl rokem se na Evu usmálo štěstí. Odhodlala se opustit přítele a trochu se „rozjet“, jak sama říká. Zakotvila ve městě Lelystad a pracuje pro firmu Velomobiel.nl sídlící v sousedním Drontenu. Společnost vyrábí celokapotovaná kola – karosovaná lehokola a tříkolky se samonosnou konstrukcí. Samozřejmě to nebyla žádná náhoda. Svět lehokol je poměrně malý a trh v podstatě zanedbatelný. V rozměru České republiky znala Eva téměř každého lehocyklistu, a protože jezdí závody i v Holandsku, věděli o ní už i tam. Vlastně díky Natrixu se zviditelnila i v nizozemském „davu“, jak říká, neboť v ČR je jen několik stovek lehokol, zatímco v Holandsku je jich dvacet tisíc! Ale že si ženská navrhne a postaví lehokolo, a pak na něm ještě závodí, je přece jen i tam tak trochu rarita. Firmu Velomobiel.nl samozřejmě znala už z dřívějška – vyrábí jedny z nejrychlejších lehokol na světě a v Holandsku jednoznačně nejrychlejší. A když se poněkolikáté potkali na výstavě lehokol a speciální cyklistiky SPEZI v německém Germersheimu, firma se na Evu obrátila, zda by pro ně nenašla českého výrobce laminátů. A tak koncem roku 2007 vypracovala zprávu o novém firemním modelu z hlediska výroby a o rok později se rozjela hledat vhodného výrobce na Slovensko. Po mnoha cestách a vyjednáváních nakonec našla firmu, která od loňského léta vyrábí pro Velomobiel.nl veškeré laminátové díly na nový model Strada. Od léta je také jediným zaměstnancem firmy se čtyřmi šéfy, která dnes vyrábí skoro všechno na modely Quest a Strada. A tak se najednou stala kovoobráběčkou, laminovačkou, montérkou, ale také firemní designérkou, grafičkou a autorkou uživatelské příručky. Již brzy ji čeká navrhování a vývoj nového modelu pro menší postavy a poté i testovací jízdy, protože jako jediná z firmy se do nového modelu vejde.

O velomobilech, a hlavně těch „svých“ posledních – Questu a Stradě – by dokázala mluvit dlouho. Je nadšenou obhájkyní velomobilů: „Člověk sedí za každého počasí v suchu, cestou z práce se může zastavit v obchodě a vzít s sebou až 15 kg potravin nebo si vyjet i se stanem na dovolenou a vše pěkně uložit dovnitř kola. Velomobil však hlavně díky malé frontální ploše radikálně snižuje odpor vzduchu, a tak se člověk tolik nenadře.“ Jak Eva Navrátilová říká, lehokola představují optimální dopravní prostředek pro pravidelné cesty domov–práce–domov, pokud to má člověk „meziměsto“ a nestojí mu právě v cestě Sněžka.