/ Jsem z pra-internetové generace

Brněnský podnikatel Jiří Hlavenka vstoupil do povědomí široké veřejnosti jako majitel vydavatelství Computer Press a jednoho z prvních českých internetových obchodů Vltava.cz. To už je dnes minulostí – Hlavenka zvolnil pracovní tempo a žije s rodinou na venkově. Málokdo ví, že vystudoval strojařinu na VUT v Brně.

S jakými ambicemi jste na školu šel? A nezávidíte tak trochu dnešním studentům jejich podmínky a možnosti?

Vystudoval jsem obor Jaderné a tepelné stroje a zařízení – tedy velmi zjednodušeně realizace elektráren a tepláren. Ambice při vstupu na školu byly nevelké, možná bych řekl – vůbec žádné. Na školu jsem nastoupil v roce 1983 a budoucnost po absolvování se zdála být tehdy dost nalajnovaná – jít někam ke kreslicímu prknu. Na VUT jsem šel víceméně proto, že jsem díky dobrému prospěchu na gymnáziu mohl být přijat bez přijímacích zkoušek; předtím jsem to zkoušel již na jinou školu, kde byl bohužel můj kádrový profil na závadu. U inženýrů byl režim tolerantnější. Jednak je potřeboval – v našem oboru byla takřka dvacetiletá propast, kdy se tyto obory téměř nevyučovaly – a jednak se nebál, že bychom mohli v „životě mezi prkny“ nějak rozvracet dílo komunistické strany.

Studijní podmínky, ale hlavně možnosti realizace dnes a před pětadvaceti lety jsou samozřejmě nesrovnatelné! Ale když už srovnáváme, tak vše, tedy i možnosti uplatnění dnes a v roce 1989, kdy jsem dostudoval a následně padl režim. Byli jsme poměrně školometsky naučení a vycepovaní – náš obor nepatřil k lehkým a škola mě „naučila se učit“, poměrně tvrdě studijně pracovat, a to se později hodilo. Na druhé straně svět, který se po listopadu 1989 otevřel, byl podnikatelsky pole neorané. Kam jste kopli, tam byla příležitost, pokud ne přímo zlatý důl. Dnešní absolventi mají jistě zajímavější vyhlídky pro praxi, než jsme měli my, ale s podnikáním to mají obtížnější – trh je hodně obsazen.

Jak vás vystudovaný obor živil, než jste se vrhl do podnikání? A jak dnes hodnotíte přínos tehdejšího VUT pro váš profesní život?

Vystudovaný obor mě živil velice krátce, tuším necelý rok, a pak jsem od něj naprosto zběhl. Pro dnešní studenty tedy nejsem dobrým příkladem… Vůbec to ale neznamená, že by studium na VUT bylo k ničemu! Jak jsem uvedl, bylo to docela náročné studium, a pokud se pamatuji, tak z našeho studijního kruhu asi dvaceti studentů jsme bez ztráty kytičky, tj. opakování, přerušení nebo přestupu na lehčí obor, dostudovali dva.

Stejně velkým přínosem byl ale i mimoškolní život – tedy průběžně se proměňující parta a vášnivé diskuse na kolejích, v klubech a po hospodách o všem možném. Myslím, že tohle tříbení názorů s nadanými lidmi bylo pro nás pro všechny velmi užitečné – ne náhodou značná část mých spolužáků po vysoké škole začala ihned podnikat, a obvykle úspěšně.
Technicky zaměřené školství považuji za velmi vhodný základ pro podnikání – učí systematickému a pečlivému přístupu, učí plánovat a vyhodnocovat, je orientované silně na praktické výsledky, které se nedají ošidit – a v podnikání je to stejné.

V roce 1994 jste založil Computer Press a začal vydávat publikace, které tenkrát pomohly spoustě lidí překonat potíže s jejich prvním PC, a přibližně ve stejné době jste se seznámil s internetem. Jak vypadaly ty první roky?

Začal jsem podnikat již v roce 1990, kdy jsem spolu s dalšími třemi přáteli založil vydavatelství CCB, které dodnes existuje a v podstatě dělá podobnou produkci jako později Computer Press. Neklapalo nám to ale příliš mezi společníky, tak jsme se rozešli a s novými kolegy jsem založil Computer Press. To už jsme byli daleko poučenější, tým byl velmi sehraný, a proto jsme šli nahoru velice rychle. Měli jsme štěstí, že jsme mohli dělat to, co nás baví – tedy věnovat tomu veškerý čas a síly. V prvních letech jsem neznal nic jiného než práci, a to včetně většiny víkendů, ale bavilo nás to, a díky tomuto zápřahu jsme mohli stáhnout startovní ztrátu na konkurenty a pak je předběhnout. Kdosi napsal, že podnikání je 99 procent dřiny a 1 procento nápadů (99 % of perspiration and 1 % of inspiration), a není to moc nadsazené. Když dokážete dřít třikrát tolik co vaše konkurence, která zaměstnává nepříliš motivované a průměrně zaplacené lidi, nemůžete prohrát, nemůžou vám stačit.

Kdy jste měl pocit, že se Vám nejvíce daří? A co se pak pokazilo?

Dle běžných kritérií se dařilo pořád – vydavatelství rok od roku zvyšovalo tržby i zisk a rozšiřovalo produkci. Samozřejmě se nám občas něco nepovedlo, vzpomínám například na hodně nepovedenou „rádoby akvizici“ časopisu o cestování Všudybyl, tam jsme odešli jako zpráskaní psi s pármilionovou ztrátou, ale naštěstí to byly výjimky. Společnost samozřejmě rostla a proměňovala se – mnozí žehrali, že už to není ten „starý dobrý Computer Press“, kdy nás bylo deset nebo patnáct, ale jakmile máte ve firmě dvě stě lidí, tak už je pot

řeba zavést jakousi hierarchii, pravidla hry, a tvrdě to vyžadovat.
Během let 1998–2003 jsme hodně expandovali v oblasti internetu, s kterým zde byla situace podobná jako v podnikání v roce 1989: všude prázdno. Spustili jsme okolo dvaceti projektů, některé byly velmi úspěšné (Vltava.cz, webhostingová služba, první internetová aukce, internetová média), jiné méně (např. pokusy o vlastní portál). Ale to bylo přirozené – bylo to jako zasadit semena bez velké znalosti zahradničení a čekat, co se ujme.

V té době jsme měli ve firmě investora – americký fond, který odkoupil část podílu od nás zakladatelů a něco nainvestoval také do firmy, zejména s myšlenkou rozvoje internetových projektů. Jemu se blížilo ke konci investiční období, a proto jsme společně všechno, co jsme měli, prodali dalším vlastníkům; pro fond i ostatní spolumajitele firmy to byla úspěšná transakce. Pak už jsem z firem postupně „vystoupil“ i manažersky, i když dále sleduji jejich osudy – a opravdu si teď tak úspěšně nevedou. Ale už tam nepůsobím, a proto si nějaké knížecí rady raději odpustím.

Nemohu nevzpomenout tolik propíranou otázku, zda mohou elektronická média nahradit takzvaně skutečné prožitky, jako je čtení papírových novin a knih, návštěvy kin a koncertů, setkávání s přáteli… Kde máte hranici mezi elektronickými a skutečnými prožitky? Nehrozí lidstvu, že s postupujícím vývojem přijde postupně o nohy?

Máte pravdu, že tzv. vzorce chování mezi generacemi se mění jako snad nikdy předtím. Dědeček poslouchá ještě rozhlas po drátě, otec má počítač a mobil a patnáctileté dítě je pohrouženo do virtuálních světů způsobem, který už jeho otec nepochopí a nikdy do něj nepronikne. To je velké novum. Já jsem pra-internetová generace: BBSky, telnet, ovládání netu z textové obrazovky, osmibiťáky, první pécéčka. Ale už jsem nepronikl do všech tajů mobilů a necítím se úplně komfortně např. v dnešních internetových sítích; nikdy nebudu tak dobrý jako ti o pětadvacet let mladší, i když se snažím.

Nemyslím si ale, že by lidstvo směřovalo k tomu, že se promění v bytosti, jimž stačí ke štěstí jen hlava, dvě ruce, monitor, klávesnice a myš. Návštěvnost živé kultury u nás od roku 1989 setrvale vzrůstá, od jara do podzimu jsou turistické trasy plné cyklistů a hospody obsypané návštěvníky. Jestli dochází k nějakému posunu, tak od pasivního konzumování jednoho sitcomu za druhým před televizí k činnosti s počítačem, která vyžaduje aktivitu, přemýšlení a tvůrčí přístup.
Jistě existují závislosti – na počítačových hrách, možná dnes na sociálních sítích, ale zdaleka to není určující charakteristika. Mně se například díky sociálním sítím podařilo znovuobjevit přátele, se kterými jsem se neviděl dvacet let, a prožili jsme spolu bezvadný víkend na Vysočině. A to, že se přes internetové sítě denně „vidím a slyším“ s lidmi, kteří jsou tak jako tak stovky kilometrů daleko, považuji za pozitivní.

Čím se zabýváte dnes a co Vás baví? A jak vedete svého synka?

Denní pracovní zápřah – v letech 2004–2005 jsem měl pod sebou vlastně pět firem – už byl dost nesnesitelný, tak jsem si dal trochu oddych. Dnes mám podíly ve čtyřech společnostech, ale účastním se jich ne jako aktivní manažer, ale spíše jako poradce, který víc inspiruje, než nařizuje. Baví mě to stejně jako dříve aktivní řízení. Kromě toho mám víc času se věnovat koníčkům, které jsem dříve zanedbával – například hudba nebo biologie, a dle možností se věnuji rodině.
Kluka vedu k tomu, aby byl slušný člověk. Ve škole na něj nakládají víc než dost a dělají to dobře, doma se snažím, aby měl hodně pohybu na čerstvém vzduchu, aby se cítil dobře v přírodě a trochu jí porozuměl. Svoje směřování si objeví časem sám, o to nemám obavy.